Duševní pohoda

Zdeněk Jirotka: SATURNIN

Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.

Ukázka:

Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
„Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.

A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):

Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“

Douglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.

Ukázky:

„… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“

***

Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.

***

„Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
„Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“

***

„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
Udiveně pohlédli jeden na druhého.
„Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
„To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
„Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
„Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.

Betty MacDonaldová: VEJCE A JÁ

Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.

Ukázka:

Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.

Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.

Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.

Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.

***

Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.

Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.

Betty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL >>> Pokračování textu >>>