Dotýkáte se 🥀 emočních hlubin? Chcete porozumět smutku a poznat způsoby, jak s ním 💙 zdravě zacházet u sebe i u druhých?
Smutek je nejzákladnější emoce, která provází každou lidskou bytost. Díky smutku oceníme důležité věci ve svém životě a smíříme se ztrátami. Můžeme kvůli němu ale také hodně trpět, stáhnout se do sebe, izolovat od ostatních a přijít o životní energii.
(newsletter z května 2019)
Hezký den
– a hezký den komu všemu vlastně? Určitě Vašemu „já“, pak třeba ještě všem Vašim buňkám, které tvoří Vaše tělo a nejméně z části i to „já“, a abych na nikoho nezapomněla, tak přeju ještě hezký den všem hodným živým tvorům, které na Vás a ve Vás bydlí. Těmi myslím zejména bakterie na kůži a sliznicích.
(Newsletter z března 2019)
Hezký den!
Nebo spíš „Hezký den D!“, protože právě o D je tento Psychologický zpravodaj.
Když píšu texty a poznámky pro svou interní potřebu, používám velké „D“ jako zkratku pro depresi a odvozená slova. Pokud se budeme bavit o minerálech a vitamínech, dostane písmeno D jiný význam. Který ovšem s depresí úzce souvisí.
Představte si, že se koupete v moři a najednou si všimnete zlověstných šedých ploutví, které se po hladině rychle blíží k vám. Kolem slyšíte křik, pak cítíte už jen strašnou bolest v noze a v panice se snažíte dostat ke břehu. Ani nevíte, jak se vám to nakonec povede. Z nohy vám crčí krev a půl dne vám ji pak spravují v místní nemocnici.
Rychle si odpovězte:
Považovali byste takovou událost za smůlu?
Možná si říkáte „Jasně, že by to byla smůla, co to je za hloupou otázku?“
Naštěstí se ale psychologům občas povede zjistit něco, co je v rozporu s běžným očekáváním. A to je i tento případ. Je totiž mnohem zajímavější považovat takovéto setkání se žralokem za štěstí.
Kdo má tento postoj (nebo se ho naučí), tomu se po stránce psychické pohody a využívání příležitostí daří mnohem lépe, než „smolařům“.
Psychologové jsou vážně ujetý, nemyslíte?
Jak brát kousanec od žraloka jako štěstí?
Třeba takhle:
„Uf, to jsem rád, že to odnesla jenom noha. Mohl mě sežrat!“
„Jsem ráda, že to nebylo nic horšího. Myslím, že spousta lidí byla mnohem víc zraněná, než já.“
„Jenom kousnutí do nohy? To je v případě žraloka obrovský štěstí! A mám co vyprávět kamarádům.“
Tito lidé říkají, že v dané situaci měli vlastně velké štěstí. Ne smůlu. Štěstí. A podle výzkumu jsou právě tohle lidé, kteří takzvaně mají štěstí častěji, než ostatní. Víc se jim daří, cestu jim kříží zajímavé příležitosti, jsou méně úzkostní a hodnotí se jako spokojenější.
Schopnost převést smůlu na štěstí je jednou z jejich schopností.
Anglický psycholog Richard Wiseman dělal na toto téma množství výzkumů, které shrnul ve své knize „The Luck Factor“ (česky bohužel nevyšla). Wiseman zkoumal, co dělají lidé, kteří takzvaně mají štěstí, jinak, než ti, co uvádějí, že štěstí nemají.
Za prvé: Lidé mající štěstí umí vidět či vytvářet situace, které jim mohou štěstí přinést.
Wiseman dal dobrovolníkům noviny a řekl jim, ať spočítají, kolik je v nich obrázků. Lidem považujícím se za smolaře to trvalo v průměru dvě minuty. Těm, kteří se označili za mající štěstí to trvalo jen pár vteřin.
Proč?
Šťastlivci si totiž všimli hned na druhé straně velkého nápisu „Už nepočítej. Je tady 43 obrázků.“ Smolaři si toho nevšimli a tam museli prolistovat celé noviny.
Ukázalo se, že příčinou je úzkostnost a napětí. Lidé, kteří se považují za smolaře, jsou totiž mnohem úzkostnější, než ti, co si myslí, že mají štěstí. A úzkost či napětí obracejí pozornost člověka dovnitř – tím pádem si nevšimne neočekávaných informací. Přehlédnou nápis v novinách, přeslechnou zajímavou informaci, nevšimnou si peněz ležících na chodníku.
Kdo je úzkostný, ten spotřebovává spoustu pozornosti na sebe. A pozornost je velmi omezená. Štěstí přitom vyžaduje „mít oči a uši otevřené“, abychom zaznamenali i to, co zrovna nečekáme. V tom pomáhá uvolněný duševní postoj.
Za druhé: Lidé mající štěstí záměrně narušují svou rutinu, aby se dostávali do nových situací.
Hledají stále nové cesty do práce, na společenských akcích se snaží mluvit ne pořád s těmi samými lidmi, hledají na zdánlivě známých místech nové rysy. (To chce opět velký stupeň duševní pohody, protože v nepohodě na takové věci člověku nezbývá energie ani zmíněná pozornost.)
Za třetí: Umějí převést smůlu na štěstí.
Viz příklad se žralokem. Ve smolných situacích si uvědomí, že snadno mohlo být ještě mnohem hůř, a jsou rádi, že nebylo. Měli vlastě velké štěstí. Umějí si také najít další pozitivní důsledky zdánlivé smůly – v nemocnici se seznámili se spoustou zajímavých lidí, mají zaručeně dobrý příběh pro večírky, mohou svůj příběh nebo fotky prodat novinám.
Za čtvrté: Vytvářejí si optimistické předpovědi do budoucna.
Jejich postoje a budoucí scénáře obsahují spíš úspěch, než neúspěch, spíš štěstí, než smůlu. A jak je dokázáno, člověk má tendenci směřovat k tomu, co si představuje (není to žádná magie, jen takzvané sebenaplňující se proroctví, dobře prozkoumaný psychologický fenomén).
Černá kočka vám nepřinese smůlu a ani rozšlápnutá psí hromádka vám nepřinese štěstí. O vlastním štěstí si často rozhodujeme sami.
Stačí dát se trochu do klidu, rozbíjet rutinu, měnit smůlu na štěstí a očekávat spíš to dobré.
PS. Vím, že spousta lidí zažívá v životě hrozné věci. Nechci proto nijak znevažovat tíživé události, ani naznačovat, že si za všechny může člověk sám. Někdy se okolnosti opravdu spiknou a kdyby dělal člověk nevím co, stejně se mu „smůla“ nevyhne. Chtěla jsem ovšem poukázat na fakt, že to, čemu se říká „štěstí“ a co máme tendenci považovat za osud nebo něco, co buď přijde, nebo ne, je často věc, kterou můžeme sami ovlivnit.
Žlutá sova – online programy proti úzkosti, napětí, depresi a nízkému sebevědomí
MENFIT – online test psychického zdraví, který se zvýšeně věnuje stresovým faktorům v životě. Chcete-li, OTESTUJTE si svou DUŠEVNÍ KONDICI!
Myslíte, že negativní emoce jsou opakem pozitivních?
Zdědíte křehkou nervovou soustavu, život vám shodí na hlavu pár květináčů, vy z těch ran uděláte pár chyb a je to. Bezvýchodnost, deprese. Můžete rezignovat, obviňovat všechny kolem, nebo sebrat poslední zbytky sil a něco dělat. Paní Alena je statečná ženská, která volila tu druhou variantu. Tohle je její skutečný příběh o cestách do depresivní jámy a o škrabání se ven.
Jmenuji se Alena a narodila jsem se roku 1953 ve venkovském městě. Jsem nejstarší, mám dvě mladší sestry. Od svého čtvrt roku jsem chodila do jeslí. Totéž obě sestry. Myslím, že je to téměř barbarství, dát tak maličké děti z kruhu rodiny do státního zařízení. Záporně se toto odrazilo na nás všech. Měly jsme mezi sebou problematické vazby do dospělosti.
V mojí rodině je dědičně křehká nervová soustava. Máma byla učitelka a ty jsou nepoužitelné v praktickém životě. Naštěstí jsem byla oblíbená dcera táty, který – nedostudovaný inženýr – byl ze selského pragmatického rodu.
Bezproblémové, pěkné dětství narušila v rodině až anorexie mojí prostřední sestry. Máma vůbec nereagovala na její stav, sestra vážila 29 kg v šestnácti letech. Život jí zachránil táta, odvezl ji na hraně života do Prahy k léčbě. Přežila, a nakonec se i vdala, měla tři děti. Bohužel dnes dvě z těchto dětí nežijí. Dvojčata kluci zemřeli po sobě, kolem třiceti let, jeden na epilepsii, druhý na zničená játra – oboje z přemíry alkoholu. Aby toho nebylo málo, nejmladší sestra má dvě děti a mladší její syn je schizofrenik v invalidním důchodu.
Já prošla, na přání táty, úspěšně strojní průmyslovkou, která se ale pro holky nehodí, nemají Bohem danou technickou seberealizaci kluků. Přepečlivě jsem si vedla celé čtyři roky všechny školní sešity, byly to hotové „knihy“, potřebné naléhavě dále pro práci v praxi, ve strojírenství. Nenahraditelné. Sestra s anorexií mi je odvezla do sběru. Záviděla mi maturitu. Podtrhla mi tím obě nohy. Pracovala jsem pak jako kreslička a učila se znova všechno z odborných knih. Nebavilo mě to.
Vdala jsem se za průmyslováka o dva roky staršího, upoutal mě jako malý černý bubeník naší školní kapely. Můj otec tohoto tehdy chudého, ale šikovného chlapce, nasměroval k policii, pro peníze. Chyba. Vystudoval tam sice i práva, ale naučil se tvrdosti v jednání. I v jednání se mnou.
Jednou jsem vyslovila touhu, toulat se vandrem a hrát na kytaru, manžel uměl hrát, já zpívala. Manžel se na mě hrubě obořil, co si to myslím. Ohromilo mě to. Byl to klíčový moment našeho vztahu, ale já to tehdy nepostřehla. Zásadně rozdílný přístup k životu. Já přírodní typ, manžel městský.
Narodila se nám dcera. Obrovská radost trvala rok. Já se – po návratu do zaměstnání – zamilovávala do kolegů a manžel to vycítil. A rovnou začal s nevěrami se zpěvačkami kapel. Tolerovala jsem to a nevěděla, co s tím. Našla jsem pod matrací manželův návrh na rozvod. Reagovala jsem tím nejnešťastnějším způsobem. Vydupala jsem si další dítě. Jenže manžel s nevěrami pokračoval. Já nejedla, abych nebyla tlustá. Výsledkem byl nečekaný porod doma a v sedmém měsíci těhotenství. Byla jsem doma sama, jen s pětiletou dcerkou, a miminko, které jsem porodila, nežilo, mělo hluboko pod váhu. Mně se zbořil svět. Manžel vytáhl ihned návrh na rozvod. Padalo to na mě jako kamení. K rozvodu jsem ani nemusela, manžel to zařídil sám.
Teprve po roce od událostí jsem poznala deprese. Nespavost, těžké sny, strach z nehmatatelného, nesoustředěnost. Jeden z bratranců je pražský lékař. Dal mi diazepam, ten nejslabší, na noc. Bez léků to nejde, řekl. Pomohl, brala jsem ho asi rok. Ale chybělo mi s někým probrat zlé události, najít další cestu, poradit se. V té době, v r. 1982, nebylo ani vidu, ani slechu po psychologických terapiích. Obrátila jsem se na dalšího bratrance psychologa. Bohužel byl sám zrovna též rozvedený, nešťastný, nepraktický teoretik a napadlo ho kontroverzní řešení – začít žít my dva spolu. Já potřebovala nové živé dítě. S bratrancem to přece nelze. Okamžitě jsem věděla, že toto není cesta. Dala jsem inzeráty, dva tři vztahy byly k ničemu.
Bylo mi 30 let, nic před sebou.
Jednou mě kamarádi pozvali na poslední lyže na jaře. Já jela s dcerou, abychom si užily. Nějaké seznámení jsem vůbec nečekala. Cestou tam ležel v autobuse vzadu kluk a spal. V půli cesty se posadil. Já zírala. Nahlas mi cinklo u srdce. Byl to on. Vousatý Krakonoš. Popíjel rum a jedl cibuli a česnek. Celý týden na horách se mi vyhýbal. Byl o 5 let mladší, sportovec každým coulem. Doma jsem mu napsala dopis, žádná odezva. Teprve v létě jsem na fotbalovém zápase získala jeho příslib na rande. Běhal vytrvalostní běhy a 24 hodinové běhy – hrstka lidí z celé republiky se tím zabývá. Byl „železný“ muž. Jezdila jsem s ním a nakonec i pár tratí do 10 km uběhla, kvůli němu. Abych mu byla co nejblíže. Nikdo mi tohoto Krakonoše nedoporučoval. Ale já věděla své. Další léto jsme jeli na vandr. Přivezla jsem si těhotenství. Vzali jsme se, narodil se kluk a za rok další kluk, ten ani nebyl plánován. Byla jsem čtyři roky na krásné mateřské, bylo mi 38 let a na nervy jsem ani nevzpomněla.
Teprve v padesáti letech jsem zaznamenala nesoustředěnost, nespavost, deprese. Byla jsem mistrovou v továrně na automobilová skla. Obrovský tlak shora i zdola, tak příznačný pro dnešní dobu, mi připomenul moji slabší psychiku.
Bratranec lékař mi sice zase dal diazepam, ale řekl, že jsou nové moderní léky, které nezná, abych šla k odborníkovi. Doba se zcela změnila. Nové poradny psychologů a psychiatrů jedou naplno. Kdysi nebylo nic, dnes přemíra. Trvalo dlouho, než jsem si našla vůbec zlatou střední cestu mezi tolika možnostmi léčby. Dobrý psycholog účtuje vysoké ceny za každou hodinu. Psychiatr valí na pacienta množství léků bez důkladné diagnózy, bývá propojen s lékárnou a podle mě se všichni snaží prodat mnoho léčiv, jsou napojeni na lékárenské řetězce. Člověka by množství takové medikace úplně odrovnalo. Po několikaletém dohadování jsem našla i s psychiatrem rozumné řešení.
Hledala jsem i na internetu. Ten mi opravdu pomohl zorientovat se v široké dané problematice. Mezi mnoha jinými lékaři jsem oslovila na netu i dobrého homeopatika, který mi doporučil slabá, nenávyková homeopatika – a rada byla zcela zdarma. Užívám je dodnes. A našla jsem na netu dobrého neurologa a výbornou psycholožku.
Pochopila jsem postupně, že způsob života, způsob přemýšlení, chování a prožívání každého dne může kladně ovlivnit depresivní stavy. Krůček po krůčku. Nejsme na to zvyklí, s úsměvem zdravit, vybírat si dobře, pečlivě kamarády a věnovat jim potom svůj čas.
Rok mám pejska křížence. Je to moc milý společník, nikdy neublíží a musí se venčit. Mám sice zahradu, kde běhá, a přesto s ním jdu každý den za město, abych se i já prošla. Volím na prvním místě pohyb, jak doporučuje zmíněná výborná psycholožka. A zazpívám si nahlas, když není nikdo v doslechu. Ostatně, hudbu mám moc ráda a též si ji na netu večer vyhledávám.
Pozor – podstoupila jsem operaci žaludku v 58 letech a zjistila jsem, že každý zásah do zažívání má určitý vliv na psychiku – u lidí se slabší psychikou zvláště. Pokud není operace nezbytně nutná, nedoporučuji se jí podrobovat.
Miluji jedinou vnučku od dcery – a ta mírně zdědila epilepsii (!) ze strany otce, mého zetě. Zase po jeho babičce! Je pod lékařskou kontrolou, ale mě toto doslova uzemnilo. Dlouho, dlouho jsem to vstřebávala. Jak je možné, že tolik psychických a nervových chorob se může soustředit v jedné jediné, mojí rodině.
Ještě jedna věc. Věřím v Boha. Nedovedu ho pojmenovat, vůbec nenavštěvuji náš evangelický kostel. Příčí se mi bohoslužba, nenaučili jsme se něco takového přijímat. A přesto věřím v morálku řízenou samotnou přírodou, v širokém měřítku vesmírem, Bohem. Tato víra nesvazuje, naopak osvobozuje. Trápí mě něco? Nerozumím snad nějakému zlému dění? Odložím to. Nechám to na Bohu. Nebýt jeho existence, mojí víry v existenci Pána Boha, nemohla bych život vůbec žít. Ano, a některé nepochopitelné věci se po čase samy osvětlily. Kdysi – i dnes. Alena Č.
Michaela Peterková: Doktor mozek
Také chcete umět ovlivnit svou náladu, aktivitu, bolest, inspiraci a empatii? Jde to – přirozeně, nechemicky a jednoduše. V knížce Doktor mozek se dozvíte, jak na to.
Nyní máte možnost své potíže řešit – jsou tu pro vás online psychologické programy Žlutá sova. Jsou to internetové kurzy sestavené psychology, zcela anonymní a důvěrné, k nimž máte přístup kdykoli chcete.
Každý kurz se skládá z několika hlavních částí, které postupně procházíte. Cestou vás čekají různé informace, interaktivní úlohy, kvízy, testíky a materiály ke stažení.
V kurzech Žlutá sova jste aktivní – čtení tam moc není, hlavně vyplňujete, klikáte, přemýšlíte a zkoušíte si nové věci na vlastní kůži.
Kvalita kurzů Žlutá sova je potvrzena: první díl vyšel r. 2014 knižně v nakladatelství Portál, další následovaly v letech 2015 a 2015 (pod názvy Kurz zdravého sebevědomí a Kurz dobré nálady). Pokud máte radši papírové knížky, sáhněte po nich. Internetová verze na druhou stranu sice nevoní papírem, ale zase je v ní mnohem víc interaktivity. Vyberte si, co je vám bližší.
Obsah těchto psychologických kurzů vychází z práce poradenských psychologů a psychoterapeutů. Jejich vyzkoušené techniky a postupy z oblasti poradenství a psychoterapie jsou tu pro vás v online podobě.
>>> Jít k psychologickým kurzům <<<
Podrobnosti k některým kurzům:
Psychologický online kurz Duševní rovnováha I:
Poznání vlastní osobnosti – oblasti spokojenosti a nespokojenosti, schopnosti a osobnostní zdroje, informace o typech úzkosti a neurotických potíží, revize životních cílů, zacházení s vlastními chybami a omyly, nácvik dvou relaxačních technik, pomůcky ke snižování úzkosti, návod na efektivní řešení běžných problémů, podpora rozumného hodnocení reality a mnoho dalšího. Program ve svých 14 hlavních částech obsahuje přes 50 jednotlivých celků – interaktivních cvičení, informací, materiálů ke stažení, kvízů a testů.
Bonus: zdarma mp3 nahrávka relaxace (autogenní trénink) ke stažení.
Psychologický online kurz Lepší každý den
