Archiv štítku: stres

MUSÍM! NESMÍŠ! Aneb Jak na pořádný stres

(newsletter z května 2019)

„Jak to jako myslíš, že přijdeš pozdějc!? To nemyslíš vážně!“

„To je ale hrozný, zas ta kolona, já se zblázním!“

„Jestli se mi to zas nepovede, jsem fakt úplně k ničemu.“

Podobné myšlenky, ať už vyslovené nebo „jen“ myšlené, jsou vstupenkou do zóny úzkosti, nervů a nespokojenosti. Dám vám dnes návod, jak na ně.

Pokud chcete zažívat nespokojenost se sebou, druhými a světem kolem, jedna z nespolehlivějších
cest k ní je cesta nároků, nejlépe nároků přehnaných. Tyto nároky mají jednu společnou věc – obsahují nějaké to „musení„:

Já musím (v tomhle uspět, i kdyby nevímco)
Ty musíš (být doma, když já to chci)
On musí (vždycky pozdravit (i když mě přehlédne))
Ona musí (okamžitě a natrvalo zmizet) (bradavice)
Ono musí (být k sehnání) (máslo v akci)

My musíme (řešit všechno v klidu a s nadhledem)
Vy musíte (jednat s námi s patřičným respektem)
Oni musí (všechno zařídit k mé spokojenosti)

A jestli ne, tak to teda ne, to bude hrůza, konec, zblázním se.

I v úvodních výrocích je vždy nějaké to MUSÍ (nebo jeho siamské dvojče NESMÍ). Zkuste si je v nich najít, než budete číst dál.

Třeba takhle:

„Jak to jako myslíš, že přijdeš pozdějc!? To nemyslíš vážně!“ > Ty prostě musíš přijít normálně! / Nesmíš přijít později.

„To je ale hrozný, zas ta kolona, já se zblázním!“ > Ta kolona tady nesmí být! Mám přece nárok
projet plynule.

„Jestli se mi to zas nepovede, jsem fakt úplně k ničemu.“ > Musím to zvládnout, jinak jsem
k ničemu.

Všelijaká naše MUSÍ / NESMÍ se vztahují k nám samým, ke druhým lidem, nebo ke světu. Jsou
to přehnané požadavky a jejich splněním podmiňujeme svou existenci a spokojenost. Když je budete používat často a v řádné síle, pocítíte vlastní nedostatečnost, pohrdání druhými a naprostou nespokojenost se stavem věcí vezdejších.

Jenom bábovky, co to nevydrží a chtějí se cítit líp, změní tyto nároky na preference:

„Byla bych radši, kdybys přišel dřív, ale pokud to nejde, zařídím se podle toho.“

„Kolona, nepříjemná věc. Ještě že s sebou mám čtení, nějak to vydržím.“

„Udělám všechno pro to, aby se mi to povedlo. Když to nevyjde, naštve mě to, ale asi to nebude konec světa.“

A vůbec si hlídají, o čem všem si myslí, že to musí nebo nesmí být, protože toho je ve skutečnosti strašně málo.

Jsou i rozumná MUSÍM – Musím donést nemohoucí mámě oběd, Musím pozorně řídit, Nesmím krást šampony. Tyto rozumné příkazy/zákazy se týkají oblastí jako je přežití (sebe a druhu) a v té souvislosti
základních (skutečně jen základních) společenských norem.

Ale těmito nuancemi si nekomplikujte život, a pokud chcete v bahýnku nespokojenosti honit své pochodující nervy, cpěte MUSENÍ, kam to jen půjde – a ono to půjde 😉

Poslední květnový a důkladně zalitý pozdrav (spolu s pár odkazy níže) posílá

Michaela Peterková >>> Pokračování textu >>>

Jak se stát spokojeným nekuřákem

Jak se stádá spokojeným nekuřákem - e-book obálkaV e-booku Jak se stát spokojeným nekuřákem najdete 22 kapitol, které vám dají všechny důležité informace ke zbavení se závislosti na cigaretách.

Dozvíte se, jak se závislost vytvoří a jak ji utlumit. Jak přestat kouřit a vydržet. Jak překonat typické překážky. Jak zapojit nejen vůli, ale jak také zvládnout své emoce a vnitřní napětí, které odvykání komplikuje.

E-book je součástí sady Už nekouřím (ta obsahuje i sugestivní nahrávky a e-mailovou podporu). Pokud o pořízení sady uvažujete, tady najdete ukázku z e-booku zdarma. Jde o asi čtvrtinu knížky, takže si budete moct udělat slušný obrázek o tom, jaká je a jestli ji budete chtít celou.

Ochrana osobních údajů

Kurz dobré nálady (knížka)

obálka Kurz dobré náladyKnížka z roku 2016 plná interaktivních cvičení, úkolů a informací pro lepší náladu.

Špatná nálada, deprese, útlum, nechuť do čehokoli. Těchto stavů se většinou chceme zbavit. Naopak dobrá nálada, radost, pocit smysluplnosti a vitality jsou stavy, o které usilujeme.

Na to všechno můžeme jít dvojím způsobem: od něčeho, nebo k něčemu. Přístup „od něčeho“ je často reprezentován slovy „zbavit se“, „nebýt“ či „přestat“; je to snaha zbavit se pochybností, nebýt v depresi či úzkosti nebo přestat prokrastinovat.

Přístup „k něčemu“ popisujeme slovy jako „opatřit si“, „být“, „najít“ či „naučit se“: snažíme se opatřit si dobrou náladu, být spokojení nebo naučit se relaxovat.

U přístupu „od něčeho“ je to nežádoucí „něco“ stále přítomno, tahá nás do minulosti a cítíme tento vliv na sebe. Přístup „k něčemu“ znamená přítomnost nebo aspoň touhu po něčem žádoucím a vztahuje nás k budoucnosti. Pro práci na sobě se mi tento přístup líbí mnohem víc než ten první zmiňovaný, a proto se Kurz dobré nálady, který právě držíte v ruce, nese převážně v tomto duchu.

Dobrá nálada, radost, smysluplnost ani vitalita ovšem nejsou záležitosti jako třeba obilí (které někde roste a stačí si pro něj dojít) nebo bažant (který někde poletuje a je možné ho ulovit). Všechny tyto žádoucí zkušenosti přicházejí na návštěvu teprve jako důsledek naší dobře mířené aktivity. Záleží na každém rozhodnutí. Půjdu si lehnout nebo dodělám svou práci? Otevřu si na smutek lahev vodky, nebo to zkusím rozchodit? Zavolám kamarádovi, nebo budu čekat, až to udělá on? Budu nadávat na dopravní zácpu, nebo si během ní poslechnu nějaké vzdělávací audio? Budu si Kurz dobré nálady jenom číst, nebo udělám všechna cvičení?

Kurz dobré nálady je totiž knížka interaktivní. Uvnitř najdete spoustu podnětů k zamyšlení, proto mějte při ruce tužku a vyplňujte, co jen půjde. Dostanete příležitost prohloubit sebepoznání a objevit možnosti, jak si pomoci z psychického útlumu. Inspirovala jsem se u mnoha psychoterapeutických škol, zejména pak u kognitivně-behaviorální terapie a pozitivní psychologie. Postupy, které vám tu nabízím, jsou snadno realizovatelné a časově i finančně nenáročné.

 

Knížka vychází z oblíbeného online kurzu Žlutá sova – Život bez deprese a je psaná odlehčeně a srozumitelně.

Co všechno vás v Kurzu zdravého sebevědomí může potkat:

  • o náladě a depresi
  • test deprese
  • jak pracovat s negativními emocemi
  • jak udělat radost druhým a sobě
  • relaxační dýchání
  • pořádek v denních aktivitách
  • automatické myšlenky a jak s nimi pracovat
  • jak se motivovat
  • zdravé a neurotické postoje
  • na co si dávat pozor v řeči i myšlenkách
  • podpora smysluplnosti a odvahy
  • a mnoho dalšího
  • >>> Pokračování textu >>>

    JAK MÍT VÍCE ŠTĚSTÍ – 4 pravidla

    žraločí ploutve

    Představte si, že se koupete v moři a najednou si všimnete zlověstných šedých ploutví, které se po hladině rychle blíží k vám. Kolem slyšíte křik, pak cítíte už jen strašnou bolest v noze a v panice se snažíte dostat ke břehu. Ani nevíte, jak se vám to nakonec povede. Z nohy vám crčí krev a půl dne vám ji pak spravují v místní nemocnici.

    Rychle si odpovězte:
    Považovali byste takovou událost za smůlu?

    Možná si říkáte „Jasně, že by to byla smůla, co to je za hloupou otázku?“

    Naštěstí se ale psychologům občas povede zjistit něco, co je v rozporu s běžným očekáváním. A to je i tento případ. Je totiž mnohem zajímavější považovat takovéto setkání se žralokem za štěstí.

    Kdo má tento postoj (nebo se ho naučí), tomu se po stránce psychické pohody a využívání příležitostí daří mnohem lépe, než „smolařům“.

    Psychologové jsou vážně ujetý, nemyslíte?

    Jak brát kousanec od žraloka jako štěstí?

    Třeba takhle:

    „Uf, to jsem rád, že to odnesla jenom noha. Mohl mě sežrat!“

    „Jsem ráda, že to nebylo nic horšího. Myslím, že spousta lidí byla mnohem víc zraněná, než já.“

    „Jenom kousnutí do nohy? To je v případě žraloka obrovský štěstí! A mám co vyprávět kamarádům.“

    Tito lidé říkají, že v dané situaci měli vlastně velké štěstí. Ne smůlu. Štěstí. A podle výzkumu jsou právě tohle lidé, kteří takzvaně mají štěstí častěji, než ostatní. Víc se jim daří, cestu jim kříží zajímavé příležitosti, jsou méně úzkostní a hodnotí se jako spokojenější.

    Schopnost převést smůlu na štěstí je jednou z jejich schopností.

    Anglický psycholog Richard Wiseman dělal na toto téma množství výzkumů, které shrnul ve své knize „The Luck Factor“ (česky bohužel nevyšla). Wiseman zkoumal, co dělají lidé, kteří takzvaně mají štěstí, jinak, než ti, co uvádějí, že štěstí nemají.

    Za prvé: Lidé mající štěstí umí vidět či vytvářet situace, které jim mohou štěstí přinést.

    Wiseman dal dobrovolníkům noviny a řekl jim, ať spočítají, kolik je v nich obrázků. Lidem považujícím se za smolaře to trvalo v průměru dvě minuty. Těm, kteří se označili za mající štěstí to trvalo jen pár vteřin.

    Proč?

    Šťastlivci si totiž všimli hned na druhé straně velkého nápisu „Už nepočítej. Je tady 43 obrázků.“ Smolaři si toho nevšimli a tam museli prolistovat celé noviny.

    Ukázalo se, že příčinou je úzkostnost a napětí. Lidé, kteří se považují za smolaře, jsou totiž mnohem úzkostnější, než ti, co si myslí, že mají štěstí. A úzkost či napětí obracejí pozornost člověka dovnitř – tím pádem si nevšimne neočekávaných informací. Přehlédnou nápis v novinách, přeslechnou zajímavou informaci, nevšimnou si peněz ležících na chodníku.

    Kdo je úzkostný, ten spotřebovává spoustu pozornosti na sebe. A pozornost je velmi omezená. Štěstí přitom vyžaduje „mít oči a uši otevřené“, abychom zaznamenali i to, co zrovna nečekáme. V tom pomáhá uvolněný duševní postoj.

    Za druhé: Lidé mající štěstí záměrně narušují svou rutinu, aby se dostávali do nových situací.

    Hledají stále nové cesty do práce, na společenských akcích se snaží mluvit ne pořád s těmi samými lidmi, hledají na zdánlivě známých místech nové rysy. (To chce opět velký stupeň duševní pohody, protože v nepohodě na takové věci člověku nezbývá energie ani zmíněná pozornost.)

    Za třetí: Umějí převést smůlu na štěstí.

    Viz příklad se žralokem. Ve smolných situacích si uvědomí, že snadno mohlo být ještě mnohem hůř, a jsou rádi, že nebylo. Měli vlastě velké štěstí. Umějí si také najít další pozitivní důsledky zdánlivé smůly – v nemocnici se seznámili se spoustou zajímavých lidí, mají zaručeně dobrý příběh pro večírky, mohou svůj příběh nebo fotky prodat novinám.

    Za čtvrté: Vytvářejí si optimistické předpovědi do budoucna.

    Jejich postoje a budoucí scénáře obsahují spíš úspěch, než neúspěch, spíš štěstí, než smůlu. A jak je dokázáno, člověk má tendenci směřovat k tomu, co si představuje (není to žádná magie, jen takzvané sebenaplňující se proroctví, dobře prozkoumaný psychologický fenomén).

    Černá kočka vám nepřinese smůlu a ani rozšlápnutá psí hromádka vám nepřinese štěstí. O vlastním štěstí si často rozhodujeme sami.

    Stačí dát se trochu do klidu, rozbíjet rutinu, měnit smůlu na štěstí a očekávat spíš to dobré.

     

     

    PS. Vím, že spousta lidí zažívá v životě hrozné věci. Nechci proto nijak znevažovat tíživé události, ani naznačovat, že si za všechny může člověk sám. Někdy se okolnosti opravdu spiknou a kdyby dělal člověk nevím co, stejně se mu „smůla“ nevyhne. Chtěla jsem ovšem poukázat na fakt, že to, čemu se říká „štěstí“ a co máme tendenci považovat za osud nebo něco, co buď přijde, nebo ne, je často věc, kterou můžeme sami ovlivnit.

    Žlutá sova – online programy proti úzkosti, napětí, depresi a nízkému sebevědomí

    MENFIT – online test psychického zdraví, který se zvýšeně věnuje stresovým faktorům v životě. Chcete-li, OTESTUJTE si svou DUŠEVNÍ KONDICI! >>> Pokračování textu >>>

    Co dělat, když mám strach o své blízké?

    pic

    „Dobrý den. Paní doktorko velmi rád čtu Vaše články, čímž za ně velmi děkuji. Nyní jsem již v částečném inv. důchodu, z důvodů těžkých depresí. Myslím si že nejsem úplně blbej a blázen. Jenže jak se mám zbavit těch pocitů že mi někdo blízký zemře, a já zůstanu sám a potom prázdno. Omlouvám se ale tyto myšlenky nejde z hlavy vyhnat.“

    To je starost, o které mi pan K.P. napsal sem na web do jedné diskuse. A o které mluvilo a mluví i spousta jiných lidí, s nimiž se setkávám coby psycholožka i coby „normální člověk“. Tak proto tenhle článek o tom, jak myslím, že bychom na ty nadměrné obavy mohli jít.

    Vztahy, láska, blízcí lidé – když dojde na lámání chleba, je právě tohle naše téma číslo jedna. Bronnie Ware ve své knížce o umírajících lidech píše, že lidé před smrtí nejvíce řeší právě vztahy s druhými lidmi a svou úlohu v nich.

    Podle Aristotela je člověk „zoon politikon“ – doslova společenský živočich.

    Když budete ve vězení a budou vás chtít potrestat ještě víc, půjdete na samotku.

    A zkuste si představit, jaké to je, když se ve třídě každý s někým baví, jenom vy nemáte s kým.

    Prostě vztahy hrají v životě člověka jednu z hlavních rolí a tak se není čemu divit, že se o ně bojíme. Potažmo že se bojíme o lidi, s nimiž ty vztahy udržujeme.

    Zásada č. 1:

    Strach o blízké je normální.

    ***

    Máme ale ještě (mimo jiné) jeden vztah, a to vztah ke smrti. Většinou se smrti bojíme, chápeme ji jako zlo a používáme různé psychické manévry, abychom se těch znepokojivých myšlenek aspoň na chvíli zbavili. Většinou si asi bereme na pomoc vytěsnění, popření, intelektualizaci (zde je článek o těchto psychických obranných mechanismech).

    Jenže smrt nikdo z nás „neukecá“. Ani svou, ani smrt lidí, na nichž nám záleží. Takže ano – je potřeba přijmout, že smrt si pro mě a pro všechny lidi kolem, které znám i neznám, jednou přijde. V jakém pořadí to bude, to nechám na někom jiném.

    Dříve se člověk se smrtí sžíval mnohem přirozeněji – jednak je to významné téma křesťanské víry (samozřejmě i jiných duchovních systémů), a pak také lidé obvykle umírali doma, takže každý člověk byl zpravidla několikrát během svého života svědkem konce člověka jiného.

    V současné době je mezi lidem křesťanství i domácí umírání rozšířeno mnohem méně – chybí nám tahle „škola přirozeného cyklu života“. Je tedy těžší zaujmout ke smrti zdravý vztah. Těžší, ale i tak možné.

    Zásada č. 2

    Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.

    ***

    A teď je tu ta obava, že když nám naši blízcí zemřou, zůstaneme sami a bude prázdno. Obava je to opět vrcholně pochopitelná, ovšem pokud v nás v úvahách o ní budou převládat emoce, nemáme šanci se nikam posunout. Naštěstí máme i jinou psychickou výbavu, než jen tu emoční. Myšlenkové procesy taky něco zmůžou a ty se pokusíme aktivovat teď:

    náplň života, obrázek 1

    Pokud svůj život takhle drasticky omezím – tedy že jeho náplň nebo význam tkví pouze ve vztahu k několika (například čtyřem) nejbližším lidem, pak je jasné, že jejich případnou ztrátou končím. Zbude jen prázdno.

    Ovšem život nás všech toho v sobě skrývá mnohem víc. Když se o tomhle začnu s klientem bavit, vždycky dáme dohromady seznam mnoha dalších oblastí, na kterých mu také záleží. Pak vypadá to schématické vyjádření třeba takhle:

    náplň života, obrázek 2

    Vidíme, že „životní záběr“ je takhle mnohem větší, a zejména vidíme to, že když z něj zmizí jedna oblast, pořád tam toho ještě hodně zbývá. I k těm ostatním oblastem (které si každý může nadefinovat zcela jinak) máme totiž odpovědnost a můžeme v nich utvářet něco důležitého.

    Je tedy potřeba najít sílu a říct si, že kdyby už došlo k tak nepravděpodobné a tragické události, která by mi vzala všechny nejdůležitější lidi mého života, tak mám ještě pořád „o co hrát“.

    Některým, spíše racionálně založeným lidem, pak pomůže další úvaha, jež se týká posouzení pravděpodobnosti toho, že k takové události vůbec může dojít. Statistika pro rok 2013 například říká, že za celý rok 2013 zemřelo 1817 mužů a 913 žen ve věku 50 – 54 let, 134 žen a 388 mužů ve věku 30 – 34 let a celkem 37 dětí ve věku 10 – 14 let. To jsou údaje za celý rok pro celou Českou republiku. Většina lidí u nás umírá až ve vysokém věku. Obvykle přitom máme své nejbližší věkově různě rozprostřené a pravděpodobnost, že přijdeme o všechny, je proto extrémně malá.

    Rozumová úvaha nás tedy dovede k dalším dvěma zásadám:

    Zásada č. 3:

    Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.

    Zásada č. 4:

    I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.

    Pokud si chcete o tom přečíst něco víc, doporučuju vám knížku Člověk hledá smysl, kterou napsal Viktor E. Frankl – člověk, který prožil koncetráky a přišel v nich o mnoho.

    A my už jdeme do finále.

    Zásada č. 5:

    Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.

    Jak si už všimlo pár chytrých hlav, každý strach je nakonec redukovatelný na obavu, že něco nezvládnu. Při troše snahy a štěstí se vnitřní nastavení dospělého člověka nakonec poskládá tak, že si uvědomí, že prostě zvládne všechno. Neví zatím jak, ale prostě až to přijde, tak si poradí. Jako dosud vždy.

    Výzva k akci (protože bez akce se nikdo ke zlepšení svých podmínek nedopracuje):

    Nakreslete si nějaké podobné schéma, jaké je v tomto článku na ukázku – sestavte si náplň a smysl svého života. (Smysl ve Franklově pojetí – tedy ne to, jaký smysl má život pro mě, nýbrž jaký smysl já mohu dát svému životu.)

    Shrnuto: Strach, který P.K. a jiní lidé popisují, je přirozený a ovšem také iracionální. Týká se situace, která velmi pravděpodobně nikdy nenastane, a předkládá nepravdivý závěr. Asi všechny nás podobná úvaha někdy během života napadne – je ale podstatné, jestli ji popřejeme trochu té zasloužené pozornosti nebo si z ní obsedantně uděláme každodenní téma. Ten nežádoucí jev nastane buď, když o tom budeme přemýšlet moc, a nebo, když budeme téma smrti popírat. Naopak zdravé vyrovnání se s touto závažnou úvahou probíhá dle mého názoru v krocích, které jsem v článku popsala a které tu ještě opakuju:

  • Strach o blízké je normální.
  • Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.
  • Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.
  • I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.
  • Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.
  • >>> Pokračování textu >>>

    Jak ovládnout hněv a vztek – e-book

    Hněv a jak ho ovládat - e-book obálka

    „Vidíš to, co já? Nějakej mizera se nám opírá o auto. To si s ním vyřídím!“
    „Ta krůta se mě dnes v práci nezastala, když mě kritizoval ředitel. To jí nedaruju.“
    „V dnešním světě není trochu spravedlnosti. Všichni mě jen zneužívají.“
    „Tohle ne!!! Jdu na něj. Já ho snad zabiju! Grrrr…“
    Je vám tohle povědomé? Necháváte se občas unést na vzteklé vlně a vadí vám to? Tak se začtěte do nového e-booku od PhDr. Michaely Peterkové Hněv a jak ho ovládat. >>> Pokračování textu >>>

    Dobrý spánek – e-booky proti nespavosti

    Nespavost - e-booky Zápasíte s usínáním nebo je váš spánek nekvalitní? Máme pro vás něco, co to může změnit. Psycholožka PhDr. Michaela Peterková sestavila tři e-booky, v nichž se dozvíte, co pro svůj zdravý spánek můžete udělat. Nespavost je často psychický problém, jehož souvislosti jsou ale široké – pojďme je hledat a vylepšit.

    ebnahled-spa110 X PRO DOBRÉ SPANÍ

    V tomto e-booku na vás čeká deset prověřených zásad. Některé asi budete znát, ale jiné vás překvapí. Dozvíte se, jak s nespavostí souvisí e-maily, světlo, studené nohy nebo hodiny v ložnici. Dostanete deset srozumitelných tipů, které můžete snadno realizovat a díky kterým máte šanci na okamžité zlepšení svého spánku.

    Tento e-book je součástí relaxačně-sugestivní nahrávky Dobrý spánek 1 na www.relaxace.psychoweb.cz – e-book získáte automaticky, když si opatříte tuto nahrávku.

    ebnahled-spa2ČTVRTSTOLETÍ S NESPAVOSTÍ

    Někomu stačí mírně nakloněná rovina a okamžitě spí. Jinému se v hlavě hodí spousta věcí a spánek je v nedohlednu. Pokud patříte do té druhé skupiny, mohl by se vám tento e-book dost hodit. Najdete v něm osobní tipy od Michaely Peterkové, která sama, díky svému sovímu nastavení, hledala způsoby, jak usnout bez prášků a relativně rychle.

    Jak si v hlavě vytvořit podmínky, aby spánek vůbec mohl přijít, to se dozvíte právě v tomto e-booku. E-book dostanete zdarma k relaxační nahrávce Dobrý spánek 2 na www.relaxace.psychoweb.cz

    ebnahled-spa3SPÁNKOVÝ DENÍK

    Máte rádi detektivky? Se Spánkovým deníkem se detektivem stanete sami. Spánkový deník je sofistikovaná tabulka, do které si vyplníte určité údaje; po nějaké době budete v těchto údajích pátrat po zloději nebo zlodějích, kteří vám kradou spánek.

    Vyplnění Spánkového deníku vám zabere ani ne pět minut denně. Za dva týdny možná odhalíte nečekané souvislosti a budete přesně vědět, co dělat, abyste konečně dobře spali.

    Spánkový deník nelze samostatně sehnat, ale získáte ho jako dárek k relaxačně sugestivní nahrávce Dobrý spánek 3 na www.relaxace.psychoweb.cz

    Získat e-booky k překonání nespavosti

     

    Michaela Peterková – o autorce e-booků >>> Pokračování textu >>>

    PROKRASTINACE: USPĚJETE nebo PROPADNETE?

    Pokud jste si dali novoroční předsevzetí, nastává teď doba, kdy většina takových závazků bere za své. Na kolo je zima, ve fitku je vydýchaný vzduch, dieta je před daňovým přiznáním nemožná a učebnice němčiny je zrovna potřeba pod nohu od stolu.

    Já osobně nejsem velkým fanouškem těchto předsevzetí – takže mám šanci podobným způsobem selhávat celý rok.

    Dnes vám chci napsat pár tipů, jak se vyhnout prokrastinaci. Jak dělat to, co považujete za potřebné, i když se vám do toho nechce.

    Však to znáte – když to neuděláte, máte z toho špatný pocit, úzkost, depresi, špatné svědomí, mizerný názor na sebe a ještě jste třeba pak protivní na lidi kolem sebe, kteří jsou v tom nevinně.

    Nebudeme z toho dělat velkou vědu. Následující tři postupy mám osobně odzkoušené a výborně fungují i mým klientům:

  • Malé kroky
  • >>> Pokračování textu >>>

    Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí (recenze)

    Paul Watzlawick - Úvod do neštěstíTento titul je chytrým antinávodem pro ty, kterým otevřeně svépomocná literatura nestačí.

    V předmluvě Paul Watzlawick vysvětluje, že a proč člověk nestojí o to, aby byl šťastný, ba že je to dokonce stav navýsost nežádoucí. „Světu je třeba bezodkladně hodit záchranný kruh, jinak se utopí v záplavě návodů na štěstí“ – Watzlawick po nás tedy vrhá tuto příručkou, s jejíž pomocí, jak doufá, se zvládneme zneurotizovat už úplně všichni.

    V jednotlivých kapitolách nacházíme tipy, jak při hledání vlastního neštěstí postupovat. Začíná se povýšením vlastního názoru na náboženství, dále neškodí trochu si zidealizovat minulost a ulpívat v ní a dokola opakovat dříve selhavší řešení. Můžeme konstruovat nejrůznější vysvětlení pro nejrůznější podněty a jednat nikoli na základě reality, ale právě těchto vysvětlení. Dalším z arzenálu k neštěstí vedoucích prostředků je staré známé vyhýbavé chování. Velmi inspirativní je kapitola pojednávající o věcné a vztahové úrovni komunikaci; promíšením těchto úrovní spolehlivě dosáhneme ostré výměny názorů se svým protějškem. Pak také můžeme dát druhému zdánlivě na výběr ze dvou alternativ, abychom následně, ať druhý zvolí kteroukoli, jeho volbu napadli jako právě tu špatnou. A na poli vztahů se pokračuje – může nám být divné, proč by nás měl mít ten druhý rád; zkusme po něm chtít, aby byl „sám od sebe takový, jakého ho chceme“, případně rovnou a jednoduše, aby byl spontánní. Ke konci se můžeme inspirovat pojednáním o matematické teorii her a její aplikace v mezilidských vztazích.

    V knížce najdeme mnoho metafor, nadsázky a ironie a mezi tím občas vyplouvá i cosi pravděpodobně seriózně míněného. Ovšem čtenář musí být (minimálně při prvním kontaktu s knížkou) stále ve střehu – nebo ještě lépe ve stavu „flow“ – aby kontinuitu čteného textu udržel a správně jej interpretoval. Není to tedy čtení například do čekárny k lékaři, kde je značná část pozornosti spotřebovávána dozorováním své pozice v bacily protkaném chumlu spoluobčanů (moje osobní zkušenost).

    Watzlawickovu publikaci určitě docení odborníci na duševní zdraví i psychologií či životem poznamenaná veřejnost. Sympaticky kapesní knížka přináší v podstatě výčet neurotických příznaků a akcí, ovšem činí tak ve formě vtipné, (tudíž) inteligentní a nepatetické. A právě v této formě se nachází potenciál oslovit ty, kteří návodům typu ‚Jak být takový a nebýt onaký‘ a ‚Jak se zbavit toho a získat tamto‘ odolávají. Na rozdíl od nich se tady často usmějeme, vesele i smutně, a hlavně sami sobě.

    Není pochyb, že Watzlawick věděl, proč a o čem píše, což zdaleka není samozřejmost. Vnímáme autorův filozoficko-literární rozhled a oceníme hravou formu. Je třeba zmínit i krásnou češtinu překladatele díla Zbyňka Vybírala. Úvod do neštěstí je mentální stimulací i čtenářským požitkem.

    Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí. Portál, Praha 2010.

    PhDr. Michaela Peterková
    Vyšlo v Psychologii Dnes 2010.