Veselé knížkyVe Zpravodaji z července 2015 jsme probírali úsměv a toto je seznam knížek, které u mě vyvolaly ten jediný pravý, duchennský úsměv v největší míře. Snad mezi nimi najdete nějakou, která se vám bude taky líbit (a kterou jste třeba i četli, mnohé tituly jsou hodně „provařené“). Pořadí jednotlivých knížek je zde čistě náhodné, podle toho, jak se mi knížky povedlo najít v knihovně:

saturnin obálkaZdeněk Jirotka: SATURNIN

Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.

Ukázka:

Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
„Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.

A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):

Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“

 

Stopařův průvodce - knížkaDouglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.

Ukázky:

„… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“

***

Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.

***

„Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
„Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“

***

„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
Udiveně pohlédli jeden na druhého.
„Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
„To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
„Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
„Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.

vejde a já - obálkaBetty MacDonaldová: VEJCE A JÁ

Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.

Ukázka:

Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.

Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.

Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.

Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.

***

Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.

Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.

betty 2 - obálkaBetty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL

Ve třech knížkách spojených do jednoho obsáhlého svazku líčí BMD příběhy ze svého života. Co může být vtipného na životě obyčejné Američanky před několika desítkami let? Nic nebo všechno – záleží, jak se to napíše. A to Betty uměla dokonale, takže se generace lidí válejí smíchy nejen při popisu jejího dětství, ale i při jejím líčení pobytu v tuberkulózní léčebně.

Ukázka z léčebny:

Moji návštěvníci se zpozdili a Kimina drahá maminka v domnění, že nemám žádné přátele, nebo soudíc podle mého vzezření, že pěstuji jen laciné povrchní známosti, mi přinesla polovinu žlutých chryzantém a překrásně je urovnala do malé bílé čtverhranné vázy. Právě když pokládala vázu na stolek a svým něžným hláskem pravila „Pro vás“, vešlo Žulové oko nalévat pitnou vodu. Řekla: „Pacientům není dovoleno stavět květiny na noční stolky,“ a smetla vázu na zem.
Potom řekla: „Pacienti nesmějí hovořit s návštěvníky jiných pacientů, paní Bardová. Nebudete-li dodržovat předpisy, zakážeme vám návštěvy.“ Kimina maminka neuměla dobře anglicky a očividně vůbec nechápala, co vrchní sestra říká, usmála se, poklonila se Žulovému oku a pravila: „Děkuji pěkně, dneska je krásný den.“ Kimin bratr, který přihlížel, otočil se ke Kimi a jejímu otci a řekl jim něco japonsky. Všichni se rozesmáli. Žulové oko odkráčelo hrdě a důstojně, ale její záda vypadala trochu rozpačitě.

***

A ještě jedna ze stěhování:

„Pračka celou cestu vzdorovala a odmítala spolupráci, a když jsme se ji snažili promanévrovat po úzké cestě k domu, vážila schválně, co mohla nejvíc, a mávala nad hlavou klikou od ždímačky jako obuškem.
Postavili jsme ji do přípravny a děvčata ji mermomocí chtěla vyzkoušet. Nalila jsem do ní vodu, vhodila pár utěrek a pračka se zdatně rozvířila. Janka řekla: „Jsem moc ráda, že funguje, protože jsem si zabalila samé špinavé prádlo.“

to nemyslíte vážně - obálkaRichard P. Feynman: TO NEMYSLÍTE VÁŽNĚ, PANE FEYNMANE

Nejhezčí autobiografie, jakou jsem četla. Richard Feynman, fyzik, nositel Nobelovy ceny, vypráví historky ze života, který jakoby ani nemohl patřit významnému vědci, jež pracoval na atomové pumě a přednášel na těch nejlepších univerzitách. Feynman také bourá mýtus o tom, že když chce být člověk v něčem špička, musí se soustředit výhradně na tuto věc. On se při hostování v Brazílii stačil naučit hrát na jakési chřestivé nástroje (fridigeiru) natolik dobře, že ho pozvali k účasti na slavném karnevalu a pak s tím ještě vystupoval v USA i Evropě. Když ho jednou zaujalo kreslení, zvládl jej do té míry, že si od něj lidé objednávali obrazy a návdavkem měl samostatnou výstavu. Naučil se otevírat sejfy jako profesionální kasař. V knize je jen asi 10% fyziky a knížku si užijete, ať vás fyzika zajímá nebo ne, protože v Richardu Feynamnovi je nadšení – pro všechno, co mu přijde do cesty.

Ukázka:

Každý večer jsme se k večeři převlékali do taláru. První večer mě to vyděsilo k smrti, protože formality nemám rád. Ale brzy mi došlo, že ty taláry jsou velká vymoženost. Mládencům hrajícím venku tenis stačilo vlítnout do pokoje, popadnout talár a hodit ho na sebe. Nepotřebovali časovou rezervu, aby se stihli osprchovat a převléknout. A tak byli lidi pod talárem třeba v tričku nebo i do půli těla svlečení. Dále existoval nepsaný zákon, že talár se nesmí nikdy prát. To aby se rozlišovali nováčci od studentů druhého ročníku, od studentů třetího ročníku a od prasat! Jelikož jste ho tedy ani neprali, ani nezašívali, měli nováčci talár pěkný a celkem čistý, ale když jste dospěli řekněme do třetího ročníku, visel vám na ramenou v cárech a vypadal, jako by byl vyroben z kartonu.

***

Jednou jsem byl v baru na pánské toaletě a vedle mě stál u mušle nějaký chlap. Měl trochu v hlavě a řekl mi hrozivě: „Tvůj ksicht se mi nelíbí. Asi ti dám přes hubu.“
Strachy jsem zezelenal, ale odpověděl jsem stejně hrozivým hlasem: „Hele, nezacláněj tady, nebo tě počůrám skrz naskrz.“
Něco řekl a já si uvědomil, že rvačka je na spadnutí. V životě jsem se nerval. Ani jsem přesně nevěděl, jak se to dělá, a bál jsem se, že přijdu k úrazu. Napadla mě jediná věc: abych odstoupil od zdi, protože když mě praští, mohl bych chytit jednu zezadu.
Pak jsem ucítil, jak mi nějak legračně křuplo v oku – ani to moc nebolelo, a vzápětí jsem si uvědomil, že jsem tomu lumpovi automaticky jednu vrazil taky. S překvapením jsem zjistil, že jsem o tom ani nemusel uvažovat – intuitivně jsem věděl, co udělat.
„Fajn. Je to jedna jedna,“ řekl jsem. „Chceš pokračovat?“
Chlápek couvnul a odešel. Asi bychom se vzájemně zabili, kdyby byl stejný blázen jako já.

archer - obálkaJeffrey Archer: ANI O DOLAR VÍC, ANI O DOLAR MÍŇ

Co udělají tři Angličané – londýnský lékař, obchodník s uměním a oxfordský profesor, když je jeden vychytralý lump jménem Harvey Metcalf obere o jejich dědictví? Dají se dohromady a slíbí si, že z Metcalfa ty peníze dostanou. Nejdou na to ale s pistolí v ruce, to bychom si moc legrace neužili; každý využije své odbornosti a sestrojí důmyslný plán. Tahle knížka vám zajistí úsměv po celou dobu, co ji budete číst.

Ukázka:

James vklouzl do Lammansovy galerie právě když Jean-Pierre z výlohy znovu odstranil Shutherlandův akvarel Lodníka na Temži a nahradil ho olejem od Van Gogha, nejúžasnějším uměleckým kusem, jaký kdy londýnská galerie viděla. Nyní nastal čas na zkoušku kyselinou: lakmusový papírek rázně kráčel po Bond Street směrem ke galerii.
Obraz namaloval David Stein, který ve světě umění dosáhl proslulosti za napodobení tří set maleb a kreseb známých impresionistů, za něž inkasoval celkem 864 000 dolarů a posléze i čtyři roky.

***

Harvey Metcalf byl zpátky na své jachtě, slunil se a četl ranní noviny. Bylo k vzteku, že Nice-Matin byly ve francouzštině. Četl je s námahou a pomocí slovníku, aby se dozvěděl, zda se někde nekoná nějaká společenská akce, na kterou by se mohl pozvat. Dlouho do noci byl v kasinu a vychutnával si sluneční paprsky na svých masitých zádech. Kdyby to šlo penězi zařídit, byl by 185 cm vysoký, vážil by 80 kilo a měl hlavu plnou vlasů, ale žádné množství krému na opalování nemohlo ochránit jeho plešatící báň, takže si ji zakryl čapkou s nápisem „Jsem sexy.“

zvěrolékař 1 - obálkaJames Herriot: TO BY SE ZVĚROLÉKAŘI STÁT NEMĚLO

James Herriot by podle toho, s jakou lehkostí a s jakým humorem a citem pro jazyk popisuje svou práci veterináře, mohl být klidně potomkem Betty MacDonaldové. Po skončení studia se JH ocitl na anglickém venkově, kde ho potřebovala hospodářská zvířata i domácí mazlíčci. Herriotův svérázný zaměstnavatel Siegfried Farnon, jeho rozverný bratr Tristan, chudí i bohatí farmáři a paničky postelových psíků, ti všichni spolu se zvířecími pacienty vytvářejí spoustu situací, které stačí jen dobře popsat. A to James Herriot uměl.

Ukázka:

„Budeme mít sekretářku.“
Jelikož jsme na něho nechápavě civěli, pokračoval. „Ano, sám jsem si vybral a považuji ji za dokonalou.“ „A jaká je?“ zeptal jsem se.
Siegfried sešpulil rty. „Nevím, jak bych ji popsal, není to snadné. Ale zamyslete se – so tady potřebujeme? Nechceme tu nějakou přelétavou povrchní mladici, která by jen zacláněla. Nepotřebujeme žádnou hezounkou blondýnku, která by seděla za psacím stolem, pudrovala si nos a házela po kdekom očima.“
„Nepotřebujeme?“ přerušil ho očividně překvapený Tristan.

Byla to vysoká dáma s velkými ňadry, kulatou zdravou tváří a brýlemi se zlatými obroučkami. Napadlo mě, že nás nebude muset trápit obava, že by nám utekla a provdala se. Ne že by byla ošklivá, ale měla špičatou bradu a vyzařovala sebejistou pánovitost, před kterou musel kterýkoli muž utíkat, co mu nohy stačily.
Podali jsme si ruce a já užasl nad mohutností stisku slečny Harbottlové. Podívali jsme se jeden druhému do očí a přátelsky jsme na sobě několik vteřin zkoušeli své síly, pak se zřejmě spokojila s remízou a odvrátila se. Tristan to nečekal, a když se mu ruka ocitla v zajetí, rozprostřel se mu po tváři zděšený výraz. Byl propuštěn teprve, když se mu rozklepala kolena.

***

Rychle jsem nabodl žílu. „Prima!“ vykřikl jsem, když vytryskla tmavá krev a hustě postříkala slámu na zemi. „Uvolněte ten provaz, Jiří.“ Hmatal jsem v kapse po hadičce. „A prokristaboha, neopírejte se o mě tolik!“
Jiří se totiž zřejmě rozhodl opřít svůj metrák váhy o mne místo o krávu, a když jsem se zoufale snažil připojit baňku k jehle, cítil jsem, že se pode mnou podlamují kolena. Znovu jsem zoufale vykřikl, ale nehýbal se, bradou se mi opíral o rameno a funěl mi do ucha.
Nemohlo to dopadnout jinak. Padl jsem na ústa jak dlouhý, tak široký a ležel jsem tam a kroutil se pod tím nehybným tělem. Moje volání bylo marné – Jiří omdlel.
Pan Bennison, přilákaný hlukem, vešel do chléva právě včas, aby mě zahlédl nataženého pod svým nejstarším synem. „Rychle ho vyneste,“ hekal jsem, „než ho podupe kráva.“ Maurice a jeho otec uchopili každý po jednom kotníku a společnými silami ho vytáhli. Jiří byl vysunut zpod krávy přes žlábek s hnojem, přičemž bubnoval hlavou do pochodu po kamenném dláždění a spočinul na podlaze chléva.

zvěrolékař 2 - obálkaJames Herriot: ZVĚROLÉKAŘ MEZI NEBEM A ZEMÍ

Druhý díl příběhů vesnického veterináře, který také sloužil v armádě a oženil se. Zase vtipné a milé, stejně skvělé jako první vyprávění popsané výše. (Herriot pak napsal ještě další knížky, jedna se mně dostala do ruky, ale už to zdaleka nebylo ono.) Herriot se nevyhýbá ani popisu případů, kdy jeho svěřenci nedopadli dobře a tyhle smutné konce dokáže popsat s citem a tak, že není problém se o nějaké tři čtyři stránky dál zase smát na celé kolo.

Ukázka:

„Pane Herriote, byla bych vám vděčná, kdybyste mě navštívil a podíval se na mého psa.“
Byla to žena, zřejmě z lepších kruhů.
„Samozřejmě. Jaké má potíže?“
„Tedy … on … ehm … zdá se, že trpí … určitým množstvím flatulence.“
„Prosím?“
Nastala delší pauza. „Má … mimořádnou flatulenci.“
„Mohla byste mi to upřesnit?“
„Tedy … myslím, že by se to dalo popsat jako … plynatost.“ Roztřásl se jí hlas.“
Domníval jsem se, že mi začíná svítat. „Myslíte jako v břiše …?“
„Ne, ne v břiše. Vychází … ehm, ehm … mimořádné množství … plynu z … z …“ Do hlasu se jí vkrádalo zoufalství.
„Ach tak!“ Najednou mi bylo všechno jasné. „Úplně vás chápu. To ale není žádná tragédie.“

Obrovský boxer se na mě rozjařeně vrhl a položil mi na prsa dvě nejobrovitější tlapy, které jsem v poslední době viděl. S námahou jsem ho shodil, ale skákal na mě znovu a znovu, nadšeně mi funěl do obličeje a zprudka vrtěl celou zadní polovinou těla.
„Sedni si, Cedriku,“ napomenula ho paní Rumneyová přísně, a potom, když si jí Cedrik ani nevšiml, se ke mně nervózně otočila: „Je to hrozně přátelský pes.“
„Ano,“ pravil jsem udýchaně, „to vidím.“
Konečně se mi podařilo odstrčit obrovské zvíře a zacouvat pro jistotu do kouta. „Jak často se u něj tahle … nadměrná flatulence objevuje?“
Jakoby v odpověď se od psa zdvihla téměř hmatatelná sirovodíková vlna a obklíčila mě. Vzrušení z návštěvy zřejmě zaktivizovalo Cedrikovu slabost. Stál jsem zády opřený o zeď, takže jsem nemohl uposlechnout prvního instinktivního popudu, abych se běžel někam schovat, a tak jsem si několik vteřin kryl rukou obličej, než jsem promluvil:
„Tohle jste měla na mysli?“

***

„Granwille, miláčku, jedeš do stráně.“
Můj kolega se trochu překvapeně rozhlédl. „Vůbec ne, lásko. Jestli se pamatuješ, tak tady ta cesta trochu stoupá.“ Setrvale držel nohu na plynu.
Já jsem neříkal nic, ale moje nohy se zvedaly a hlava se mi zakláněla. Nastal okamžik, kdy byl bentley skoro svislý, a domníval jsem se, že přepadneme, a pak jsem znovu zaslechl Zoe:
„Granwille, miláčku.“ Tentokrát měla v hlase trochu naléhavosti. „Opravdu jedeš do stráně.“
Vypadalo to, že její manžel je teď ochotný nepatrně ustoupit. „Ano …, ano, holubičko,“ zamumlal, jak jsme tam viseli a civěli do mlžného mraku. „Možná jsem zajel kousek ke kraji.“
Uvolnil nohu z pedálu a vůz sletěl strašlivou rychlostí dozadu do tmy. Řinčivá rána nás všechny vyděsila.
Znovu Zoe: „Narazil jsi do zdi paní Thomsonové, miláčku.“
„Skutečně, hvězdičko? Momentík. Hned budeme na správné cestě.“
S neumenšeným elánem přidal plyn a vrhli jsme se vpřed. Ale jenom na dvě vteřiny. Z šedi před námi se ozval tupý úder a potom cinkání skla a kovu.
„Zlato,“ pípla Zoe. „To byla značka – nejvyšší dovolená rychlost čtyřicet kilometrů.“
„Myslí, můj anděli?“ Granwille třel rukou okno. „Víš, Jime, viditelnost není příliš dobrá.“ Na chvilku se odmlčel. „Možná, že by to byl docela dobrý nápad, kdybychom návštěvu odložili na jindy.“
Zamanévroval limuzínou do garáže a vystoupili jsme. Odhadoval jsem, že jsme ujeli dobré tři metry z naší cesty do Newcastlu.

kaplan - obálkaLeo Rosten: PAN KAPLAN MÁ STÁLE TŘÁDU RÁD

Ve třídě, kde se dospělí imigranti učí angličtinu, nemůže být o humor nouze. Zejména když se tam sejdou výrazné osobnosti jako Olga Tarnovská s ruskou tragikou v srdci, nelítostný pan Bloom, vzorná slečna Mitnicková a samozřejmě jedinečný jazykový akrobat Hyman Kaplan. Já mám překlad Antonína Přidala a je skvělý (existuje ještě jeden starší překlad od Pavla Eisnera, ale ten Přidalův se mi zdá lepší.) A. Přidal napsal v podstatě polovinu knížky znovu, protože jazykové přehmaty nejsou ve většině případů z angličtiny do češtiny přenositelné. A zhostil se toho skvěle.

Ukázka:

Profesor Parkhill řekl: „Podívejme se na kompozici pana Kaplana.“
„Joj,“ zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)
Pan Kaplan řekl: „Asi budou chypy.“
„Ehm … ano, pane Kaplane. Bohužel ano.“
Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. „Tak především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval -“
„To neni šádná sajimavá práce -“
“ – a že nenapsal ani tak slohový úkol jako – ehm – úvodník.“
„Úfotník? Tak já píšu úfotníky?“ zaradoval se pan Kaplan.
„Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek,“ pravil pan profesor přísně, „musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.“
„Tak podruhý šádný myšlenky?“ zeptal se pan Kaplan. „Jenom sprostý fakty?“

***

Ovšem pozor, nabádal profesor Parkhill sebe sama: pan Kaplan nikdy nepopíral, že jazyk má svá pravidla – pravidla dobrá, ba dokonce skvělá. Nepřipouštěl jen to, že tato pravidla platí pro něj. Ponoukal svého učitele, aby každé pravidlo podrobil „logiš úvase“, a pan profesor začínal mít strašlivé podezření, že není rovnocenným partnerem pro člověka, který si vytvořil logiku čistě osobní. Jen člověk s čistě osobní logikou se mohl odvážit tvrzení, že opozitum slova výška je nížka nebo že substantivum manželka zná v pátém pádě drahoušku.

adrian mole - obálkaSue Townsend: TAJNÝ DENÍK ADRIANA MOLEA

Deníkové zápisky rozpolceného teenagera Adriana baví každého od 13 do 100 let. Adrian Mole se cítí jako nepochopený intelektuál z rozvrácené rodiny, tu šťastně, tu nešťastně zamilovaný do krásné a bohaté spolužačky Pandory.

Ukázka:

Otec šel se psem na ryby. Pan Lucas přišel na oběd a zůstal na svačinu. Snědl tři kousky toho lineckého koláče. Hráli jsme byznys. Pan Lucas dělal bankéře. Matka byla pořád ve vězení. Vyhrál jsem, protože jsem byl jediný, kdo se pořádně soustředil. Otec přišel hlavním vchodem a pan Lucas odešel zadem.

***

Dr. Gray už prý za mnou víckrát nepřijde! Řekl, že naběhlé bradavky jsou u kluků normální. Obvykle je mívají, když je jim dvanáct a půl. Dr. Gray řekl, že jsem citově i fyzicky nezralý. Jak můžu být nezralý? Vlastním zamítavý dopis z BBC! A jak jsem mohl jít pěšky do ordinace s naběhlýma bradavkama?

Řekl jsem panu učiteli Jonesovi, že nemůžu cvičit kvůli napuchlým bradavkám. Jeho názor byl velmi neomalený. Nevím, co je v tom jejich institutu učí.

Dneska večer jsme si s Pandorou upřímně popovídali o našem vztahu. Nechce si mě za dva roky vzít!
Místo toho chce chodit do práce!
Pochopitelně jsem z té rány zdrcený. Řekl jsem jí, že by mi nevadilo, kdyby přijala malý úvazek v pekařství nebo něco takového, až se vezmeme, ale ona řekla, že má v úmyslu jít na univerzitu a do pekařství že vstoupí jen proto, aby si koupila křupavé rohlíky.
Vyměnili jsme si hrubá slova. (Její byla hrubší než moje.)

hostující profesoři - obálkaDavid Lodge: HOSTUJÍCÍ PROFESOŘI

Příběh o tom, jak si svá místa v rámci výměnného programu na půl roku prohodí americky sebevědomý profesor Morris Zapp a britské akademické nedochůdče Philip Swallow. Manželky přitom zůstávají doma, napospas osamění. David Lodge čerpal z vlastních zkušeností, protože sám takový pobyt v USA absolvoval (nevím ovšem, jak to měl tehdy s manželkou). Dovede proto krásně popsat nejen obrovský rozdíl mezi britským a americkým školstvím, ale i umně splétat příběh na obou stranách velké louže. Zaručená zábava psaná místy dost ornamentálním jazykem.

Ukázka:

Jak je už asi zřejmé, Morris Zapp nechoval své spolu-dělníky na vinici literatury v přílišné úctě. Připadali mu jako vágní, vrtkavá a nezodpovědná stvoření, která se rochnila v relativismu jako hroch v bahně s nozdrami jen těsně vystupujícími do atmosféry zdravého rozumu. Bez problémů se smířili s opačnými názory – někdy dokonce, Bůh jim pomáhej, změnili své názory. Jejich směšné pokusy o hlubokomyslnost byly neduživé a z větší části v tázací formě. Své články rádi začínali větou „Rád bych vznesl několik otázek týkajících se toho a toho“ a vypadali spokojení, že své intelektuální povinnosti učinili zadost už tím, že tyto otázky vznesli. Tenhle úskok doháněl Morrise Zappa k šílenství. Kterýkoli blbec, říkal si, umí položit otázku; jsou to ale odpovědi, které dělají rozdíl mezi chlapci a muži. Pokud neumějí zodpovědět vlastní otázky, znamená to, že se jimi dostatečně nezabývali, nebo to nebyly skutečné otázky. V obou případech by ale měli zůstat zticha. Dnes se člověk nemůže v anglické literatuře vydat nikam, kde by nepadal přes nezodpovězené otázky, které nějaký nerozvážný trouba nechal nedbale ležet na zemi – bylo to jako pokoušet ucpat zatékající střechu v podkrovním bytě plném zaprášeného starého nábytku.

***

A ještě ukázka z rozhovoru mezi Philipem Swallowem a Zappovou manželkou Desirée:

„Pro mě je to výborná příležitost, takové placené prázdniny, řekl bych. Ale její [manželčin] život je pořád stejný, jen osamělejší. Však musíte sama vědět, jaké to je.“
„To jako že Morris je v Británii? Vždyť je to skvělé. Prostě skvělé.“
Philip ze zdvořilosti dělal, jako by tuto poznámku neslyšel.
„Můžu se roztáhnout v posteli,“ vztáhla ruce a odkryla přitom rezavé strniště v podpaží, „aniž by mě v tom překáželo jiné lidské tělo Nikdo mě nedýchá alkoholové výpary do obličeje a necpe se mi mezi nohy…“

***

Tak to byla moje jedenáctka. Napadá mě dalších pár kousků, které by se sem určitě hodily, ale o těch kdyžtak zase jindy a nechám taky něco na Vás:)

Jestli se Vám chce, napište tady níže do diskuse o své oblíbené knížce, která Vás pobavila.

Pravidla:

  1. Dávejte sem jen opravdu špičkové knížky – prostě ty, které se Vám kdy líbily absolutně nejvíc (průměrných jsou plné sklady, o ty tu nejde).
  2. Toto není prostor pro reklamu, takže pokud něco bude vypadat jako komerční prezentace, půjde to do koše.
  3. Příliš stručná informace je skoro k ničemu, takže to prosím napište podobně, jako to mám v článku – tedy autor, název, stručný popis, o co jde, a aspoň jednu ukázku, aby si ostatní mohli udělat představu, zda to je nebo není jejich krevní skupina.

Pokud v systému Disqus nemáte profil, vložte svou mailovou adresu (nebude zveřejněna) a zaškrtněte před odesláním příspěvku „Odeslat jako host“.

Bavte se a sdílejte: