Pasivní agrese se projevuje nenápadně

Newsletter ze srpna 2019

Hezký den!

Máte ve svém okolí člověka, který notoricky zapomíná plnit, co Vám slíbil? Nebo kdo stále chodí pozdě? Když se snažíte na něčem dohodnout, donekonečna váhá a nechává vás v nejistotě?

Možná máte do činění s tzv. pasivním agresorem. (Napsala jsem původně „agroserem“:) – což asi není zas tak mimo, jak uvidíme dál.)

Co je to pasivní agresivita? Když je někdo otevřeně, aktivně agresivní, tak nadává, pere se nebo ničí viditelně.

Pasivně agresivní člověk také s něčím nesouhlasí a ničí, ale dělá to skrytězapomíná, váhá, je pomalý, vyhýbá se apod. Tak například chodí pozdě na schůzky, čímž štve partnera; věčně „zapomíná“, čímž může narušovat výkon pracovního kolektivu nebo způsobí problémy v rodině, když jim pak chybí pasy při cestě na letiště apod. Je nerozhodný a nechává tak lidi v nejistotě, zda se něco bude konat nebo ne, případně na kterém místě, kdy atd.

(Samozřejmě ne každý s tímto chováním je pasivní agresor; někdo chodí pozdě, protože si neumí zorganizovat čas apod.)

Pasivně-agresivní člověk svůj nesouhlas tedy vyjadřuje skrytým způsobem. Uvnitř je opozičně naladěný, ale nedovede si rozdílnost názorů s druhými lidmi vyřídit přímo.

Pasivně-agresivní chování na první pohled jako agresivní nevypadá – copak váhavost nebo zapomínání označíme za agresi? Pasivní agresor takto obelhává i sám sebe – na vědomé úrovni nesabotuje schválně, i jemu samotnému se to všechno jeví jako neúmyslné zapomenutí, podřeknutí nebo nerozhodnost. V jeho postojích a chování je nicméně opozice, určitá nenávist vůči druhým a tendence jim určitým způsobem komplikovat život – proto to zařazení pod agresi.

Pasivní agresor má sklon závidět lidem, které považuje za šťastnější, a stěžovat si na vlastní osud či smůlu. V životě bývá spíše neúspěšný, nevýkonný a neoblíbený.

Ptáte-li se, co s tím – odpověď zní psychoterapie. Trpělivá, dlouhodobá práce s vlastními motivy, pocity a vztahy k druhým.

A co dělat, když vám pasivní agresor komplikuježivot a nepřipouští si to? Inu, má na to nárok. Můžete zkusit předem ošetřit možné komplikace – opakovaně mu připomínat, co má dělat, jaké jsou termíny. Můžete zkusit vyhýbavou taktiku – neprokrví vás ten pasivní agresor, se kterým
nepřijdete do kontaktu. Anebo s jeho chováním prostě počítejte a zařiďte se podle toho.

Šťavnaté dny bez agroserů přeje

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Co bude dál:

V první zářiovém newsletteru téma STRAVA A PSYCHIKA.

Bude také WEBINÁŘ O STRESU.

Bavte se a sdílejte:

2 komentáře u „Pasivní agrese se projevuje nenápadně“

  1. Dobrý den. Dobře, byla jsem označena svou snachou a synem za pasívního agresora. Dobře, ona je lékařka a on inženýr ekonomie, pracuje s lidmi, takže ve vztazích s lidmi není „nepolíbený“. Bydlím s nimi, vzali mě k sobě po rozvodu. Četla jsem, že PA lidé jsou rádi, když vytočí lidi okolo sebe, oni křičí, jsou vynervovaní A PA se cítí být obětí. Ale toho já se hrozně bojím, jen to ne! Jakmile se rodina zlobí, vím, že jsem zase něco vyvedla, udělala špatně, raději se někam uklidím. Nedokážu nic udělat pořádně, už dopředu vím, že stejně dostanu buď vynadáno nebo bude vržen pohled, nebo alespoň nějaká poznámka. Vnučka se mě přišla zeptat, proč ze mě maminka umře? To jsem pověsila na sušák prádlo, ale holt zase špatně. Ale tohle jsem měla i v manželství- kdybys dělala věci normálně, tak bych se nemusel rozčilovat! Mohla bych bydlet někde na ubytovně, ale na to nejsem psychicky v pořádku. Manio deprese. už mnoho let. Kdo ví, třebas je to špatná diagnoza. Ale o pasívní agresi se také mluvilo. V případě pokusů o sebevraždu. Bohužel mě zachránili, i když jsem byla dost dlouho mimo. Nechtěla jsem už překážet. To bylo před lety. Ano, jsem po všech stránkách závislá na okolí. Ano, mohla bych si pronajmout bydlení někde v severních Čechách. Co tam budu sama dělat? Ano, nejsem samostatná. Vnoučata mě mají snad rádi. Přece jen děti nejsou tak náročné, s nimi je mi nejlépe. Člověk nemusí nic předstírat.
    No a teď mi řekněte, co s tím. Psychoterapie je záležitost na celý den, nemám auto. Být závislá na snaše – jen v nejvyšší nutnosti. Byli jsme na rodinné terapii. Tam jsem se dověděla, jak jsem obtížný tvor. A kolik sil stojí snachu veškerý styk se mnou. Je to moc hodná holka, vážím si ji a rozhodně nejsem ráda, když se zlobí. To má takový divný obličej. A je protivná na syna.
    Nevím, co s tím. Je mi často neskutečně smutno, ale už se bojím i jezdit za sourozenci. Je mi 63 let. Když se cítím dobře a říkám si, že svět je přece jen krásný, hned dostanu „po hubě“. Hned se vyjeví, co jsem zase udělala špatně a že okolí je ze mě na prášky. Divíte se, že se raději stáhnu?
    Jsem jako „zmražená“. Nedokážu se k ničemu rozhodnout. Není na mě spolehnutí, já vím. Pštrosí způsoby. Jsem z toho dost vedle, ale vlastně nevím, co s tím. Vždycky se ve mně všecko vzepře a úplně zdřevěním.
    Tak. Co se mnou. Syn si dělá legraci – třebas že mě někam zavře a ztratí klíče apod. Já vím, že si dělá legraci, ale mě to zase jen ponižuje. Jsem vůbec jako člověk potřebná? Proč tady jsem? Když vzbuzuju u dospělých lidí jen negativní emoce.

    1. Dobrý den. Takhle na dálku se nemůžu vyjádřit k Vaší osobnosti, ale ono jde stejně víc o ten závěr. „Proč tady jsem? Když vzbuzuju u dospělých lidí jen negativní emoce.“ Hledejte průchodné cesty. S dospělými to moc nejde, ale píšete, že s dětmi ano. Tak dospělým řekněte, ať Vás berou, jaká jste, a věnujte se vnoučatům, co to půjde. PhDr. Michaela Peterková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *