Jak změnit nesnesitelné lidi

(Newsletter z dubna 2019)

Hezký den,

taky máte kolem sebe lidi, kteří Vás štvou, ale se kterými potřebujete nějak vyjít? V dnešním Psychologickém zpravodaji přichází tip, jak si tuhle mnohdy trnitou cestu prosekat a usnadnit.

V poradně i v internetových diskusích dostávám často otázku, jak změnit druhého (partnera, tchána, dospělého potomka, nadřízeného…), aby nebyl tak zabedněný, protivný, nespolehlivý, puntičkářský, prostě nějak obtížný. Teda v té poradně se pamatuju i na pár objednaných lidí, kteří tam vrazili, přičemž za nimi vlálo tu jejich pubertální dítě, tu manžel, a úkol pro mě zněl: „Opravte mi ho/ji.“

Že takové zadání má asi stejnou naději na úspěch jako chtít ve skleníku chovat spokojené žirafy, není třeba přehnaně zdůrazňovat. Nemáme ani úplně pod kontrolou sebe a když chceme něco změnit – začít běhat, přestat běhat (za holkama), dodržovat termíny, nebýt obsedantní ohledně dodržování termínů -, nikdy to není snadné a někdy to nejde vůbec. A když nedosáhneme ani na sebe, jak bychom chtěli měnit druhé lidi?

Určité možnosti jsou, třeba vlastním příkladem nebo láskou, ale vždycky je dobré nejdřív dovolit být druhému, jaký je, a přijmout to. Aby tato realita pro nás byla snesitelnější, k tomu můžeme udělat tento manévr: Najít na dotyčném člověku pět dobrých věcí. Říct o něm pět hezkých vět.

Hodí se to pro dva typy lidí:

:: Pro ty, kteří nás štvou, ale v zásadě je máme rádi.
:: Pro ty, kteří nás štvou, rádi je moc nemáme, ale potřebujeme s nimi vyjít (sousedi, kolegové
v práci apod.).

Tak třeba – co by takový Krakonoš mohl říct hezkého o Trautenberkovi?

1. Evidentně mu chutná jíst.
2. Nepředal své proradné geny žádným potomkům.
3. Je zbabělec a tak je snadné ho přinutit ke správnému jednání.
4. Díky své omezenosti nepřijde nikdy na nic opravdu nebezpečného.
5. Nejezdí po Krkonoších na čtyřkolce.

No, zrovna takhle by to v praxi vypadat nemělo, protože z pozice ironické nadřazenosti nevypěstujeme zrovna lepší vztahy. Tak radši příklad mé klientky, která chtěla líp vycházet se svým bratrem, kterého ale nesnášela kvůli dávným sporům o majetek. Našla tato pozitiva:

1. I když kolem toho někdy nadělal kupu řečí, vždycky jí pomohl, když opravdu potřebovala.
2. Vždycky si vzpomene na její svátek a narozeniny a aspoň jí popřeje přes smsku.
3. Chová se zodpovědně a hezky ke svým dětem.
4. Má smysl pro humor.
5. Jednou do roka udělá pro celou, byť rozhádanou rodinu společnou grilovačku.

Výsledkem byl vyváženější pohled na bráchu – pořád ji zlobily nějaké věci z minula i některé jeho špatné vlastnosti, ale uvědomila si plasticky, že tady jsou i jistá pozitiva.

Kromě vyváženého pohledu (a vyváženost je dnes in) nám tahle drobnost pomůže i v komunikaci:
Když potom s dotyčným člověkem jednáme, můžeme se na něj napojit právě skrz jeho dobré stránky. Jít do kontaktu s ním už nejen s pohledem, že je to proradný zmetek nebo bezohledný cholerik, ale že na něm vidíme i to lepší.

Jestli budete chtít, zkuste si najít pět dobrých věcí na první lidské rektální osině, kterou dnes potkáte:) Na světě bude hned o maličko líp.

Krásný začátek jara!

Michaela Peterková

_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Připomínám novinku z března – Kolo štěstí, kde si můžete denně, zdarma a jednoduše vytočit lepší den:
Kolo štěstí – účinný psycho-tip pro každý den

2 komentáře u „Jak změnit nesnesitelné lidi“

  1. „taky máte kolem sebe lidi, kteří Vás štvou, ale se kterými potřebujete nějak vyjít?“ Nemám.

    Pokud někoho něco „štve“, je to jeho problém a ostatních zbytečná starost. Svět není černobílý, hranatý, dokonalý, a rozhodně není monotónní.

    „Nic není v životě lidském jisté, jenom ta smrt“, říkal Herr Kopferkingl, a rozhodně měl absolutní pravdu. Jisté je, že jsme se narodili a jisté je, že (jednou) zemřeme. Nic víc, nic míň. Zbytek je jenom na nás.

    Každý dostal v životě „něco“ do startu. Statisticky vzato pouze 2% dětí se dostává příkladné rodičovské lásky a výchovy, takže dostat nějakou tu „herdu“ do startu je naprosto normální a přirozené. Problém nastává, když a) daný jedinec se nechce s tím, co bylo, vypořádat, prostě to přijmout jako neměnný fakt, naučit se s tím žít a jít dál a b) viní ze svého konání, které pramení ze skutečností generalisovaných sub a), někoho jiného, než jen a pouze sebe.

    Pak je to o tom udělat si v sobě jasno, co chci, co strpím, a co nechci, a podle toho se chovat. Když za mnou přijde na ulici vágus a začne mlet ty svoje kydy, tak já mu – slušně, rázně, asertivně – řeknu, že mne jeho problémy nezajímají, rozhodně je nebudu řešit, a ať mi dá pokoj. Na 98% se sebere a odejde. Na 2% se seberu a odejdu já, vágus dostane pepřákem, zavolá se městská tajná policie MěStaPo, nebo něco podobného. Pokud sedím v čekárně u lékaře, tak se asi poněkud nemůžu sebrat, zvednout se a jít pryč, protože do mne vandruje tupá toxická ženská, která měla orgasmus naposledy, když Gottwald řval z balkonu a, chudák, to nedává (a ne, nemyslím to jízlivě, ani pejorativně, pouze konstatuju holé factum). Tak paní, v klidu, řeknu, ať mi dá pokoj, že si chci číst / že nehovořím řečí jejího kmene, nebo něco podobného, a když to nezabere, vytáhnu MP3 a sluchátka, a ono jí to pustí.

    V práci je to naprosto to samé. Pokud nadřízený, podřízený, kolega dělá, co má, tak je přeci všecko ostatní nepodstatné. My se nemusíme mít rádi, dokonce se nemusíme ani zdravit, podstatné je, aby to bylo, pracovně, jako v té naší národní hymně „kde se ruka k ruce vine, snadno vše se vydaří, Říš Rakouská nepomine, sláva vlasti – císaři!“. Když není, když vedoucí neřeší, co řešit má, tak záleží na tom, co neřeší (nebo naopak řeší a řešit by neměl): někdy se to nedá vyřešit jinak, než okamžitě zrušit pracovní poměr ve zkušební době, ale většinou postačí si nastavit – asertivně, ale tvrdě – hranice a začít si hledat práci. A pak to vyřešit. Pravda, já pracuju sám (i když s lidmi, ale sám) a rukama, takže v kanceláriu to bude asi trochu složitější, když vedle sebe sedíte týdně 40 – 60 hodin. Ale taky se to řešit dá.

    Jo, a pokud vám něco, v zkušebce, připadá, že jako to není zrovna ideální, ale že se vám to třeba zdá, nebo to zbytečně moc hrotíte a ono se to časem srovná, tak nezdá a nesrovná, spíš naopak, poněvadž „když ptáčka lapají …“. Pak si, ovšem, nestěžujte, věděli jste a neřešili (a to, že to takto píšu, neznamená, že občas neřeším i já, otázka spíš je, co si člověk ještě může dovolit neřešit, kam si nastaví hranice).

    V partnerském vztahu je to Lauter to samé. Sakra, neznám člověka, sebeubožejšího, sebetrapnějšího, ke kterému bych neznal, alespoň jeden, ekvivalent u osoby opačného pohlaví! Lopaťák, nosí jenom montérky, protože je to praktické, je to pohodlné a fasuje to, tak to nebude škodovat a ještě si kupovat hadry, když je tak drahé pipo, ne? Umyje se, v tom lepším případě, každou sobotu, v tom horším někdy v sobotu, a v tom nejhorším, podle starodávného zvyku, na svátek Těla Páně, soudě podle smradu. Představa, že nenajde ženskou, protože ženské jsou čistotnější, je úplně mimo. Najde, často velmi podobnou. Nebo smažky, fetují chlapi i ženské. A tak by šlo pokračovat.

    Problém nastává, protože láska si nevybírá, když se do lopaťáka zamiluje „paní doktorová“ z vyšší třídy. Láska hory přenáší, má růžové brýle, a po dobu zamilovanosti není problém – lopaťák se umyje dvakrát týdne a „paní doktorová“ trochu toho „mužského odéru“ snese. Ano, ale s koncem zamilovanosti tohle všecko, téměř ze dne na den, skončí. Pak záleží na pár proměnných, co bude dál, a v nejlepším případě to okamžitě jeden z nich utne. Často tomu tak však není.

    Člověk se musí postarat, aby „si vždy namáčel chléb u svých, u svého stolu“. Jsou výjimky, ale 99% doc. PUDr. si nebude rozumět s dělníkem, protože si nebudou mít moc co říct a neshodnou se na řešení prakticky žádného problému, rozdíl intelektu. Stejné je to s párováním holky ze slumu a kluka, co nepracuje a peníze, které mu ročně přistanou z dividend, použije k výměně těch, co mu na půdě chytly plíseň. On její „nízké“ zvyky prostě nesnese, a jí z toho, že najednou nemusí řešit desetitisíce, když byla zvyklá řešit koruny, nějak hrábne.

    On ten život, až tak, složitý není, složitý si ho děláme jen a pouze my sami. Prošli jsme všemi možnými revolucemi, krom té nejpodstatnější – psychologické. Mentálně jsme pořád v roce 2, opakujeme stále dokola ty samé chyby, jako zavirovaný počítač a nechceme si sami nastavit zrcadlo a podívat se realitě do očí. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *