Chyba, kterou děláme skoro všichni. Naše škoda.
(Newsletter z listopadu 2018)
Hezký den!
Dovedete si představit, jak by bylo Jaromíru Jágrovi, kdyby musel pracovat v bance?
Jak by se cítila Matka Tereza coby burzovní spekulantka?
Psychologie – články
Praktické tipy, jak v pohodě zvládnout Vánoce
(Newsletter z prosince 2018)
Hezký předvánoční čtvrtek!
Asi toho máte hodně, tak si velmi cením faktu, že čtete tento můj newsletter, a
bez dlouhých úvodů půjdeme rovnou na slíbené tipy:
Nevíte o sobě všechno… Ale druzí možná ano
Je něco, co o sobě víte, ale tajíte to před okolím?
Určitě. Na tom není nic neobvyklého.
Ale co takhle věci, které o vás vědí všichni … kromě vás samotné/ho?
Rozhovor o depresi a jak ji zvládnout (audio)
Poslechněte si 20 min. rozhovor, kde se v pořadu Diagnóza F bavíme o depresi. Co na ni pomáhá, co ne a jak si pořídit lepší náladu, na kterou se budete moci spolehnout.
JAK MÍT VÍCE ŠTĚSTÍ – 4 pravidla
Představte si, že se koupete v moři a najednou si všimnete zlověstných šedých ploutví, které se po hladině rychle blíží k vám. Kolem slyšíte křik, pak cítíte už jen strašnou bolest v noze a v panice se snažíte dostat ke břehu. Ani nevíte, jak se vám to nakonec povede. Z nohy vám crčí krev a půl dne vám ji pak spravují v místní nemocnici.
Rychle si odpovězte:
Považovali byste takovou událost za smůlu?
Možná si říkáte „Jasně, že by to byla smůla, co to je za hloupou otázku?“
Naštěstí se ale psychologům občas povede zjistit něco, co je v rozporu s běžným očekáváním. A to je i tento případ. Je totiž mnohem zajímavější považovat takovéto setkání se žralokem za štěstí.
Kdo má tento postoj (nebo se ho naučí), tomu se po stránce psychické pohody a využívání příležitostí daří mnohem lépe, než „smolařům“.
Psychologové jsou vážně ujetý, nemyslíte?
Jak brát kousanec od žraloka jako štěstí?
Třeba takhle:
„Uf, to jsem rád, že to odnesla jenom noha. Mohl mě sežrat!“
„Jsem ráda, že to nebylo nic horšího. Myslím, že spousta lidí byla mnohem víc zraněná, než já.“
„Jenom kousnutí do nohy? To je v případě žraloka obrovský štěstí! A mám co vyprávět kamarádům.“
Tito lidé říkají, že v dané situaci měli vlastně velké štěstí. Ne smůlu. Štěstí. A podle výzkumu jsou právě tohle lidé, kteří takzvaně mají štěstí častěji, než ostatní. Víc se jim daří, cestu jim kříží zajímavé příležitosti, jsou méně úzkostní a hodnotí se jako spokojenější.
Schopnost převést smůlu na štěstí je jednou z jejich schopností.
Anglický psycholog Richard Wiseman dělal na toto téma množství výzkumů, které shrnul ve své knize „The Luck Factor“ (česky bohužel nevyšla). Wiseman zkoumal, co dělají lidé, kteří takzvaně mají štěstí, jinak, než ti, co uvádějí, že štěstí nemají.
Za prvé: Lidé mající štěstí umí vidět či vytvářet situace, které jim mohou štěstí přinést.
Wiseman dal dobrovolníkům noviny a řekl jim, ať spočítají, kolik je v nich obrázků. Lidem považujícím se za smolaře to trvalo v průměru dvě minuty. Těm, kteří se označili za mající štěstí to trvalo jen pár vteřin.
Proč?
Šťastlivci si totiž všimli hned na druhé straně velkého nápisu „Už nepočítej. Je tady 43 obrázků.“ Smolaři si toho nevšimli a tam museli prolistovat celé noviny.
Ukázalo se, že příčinou je úzkostnost a napětí. Lidé, kteří se považují za smolaře, jsou totiž mnohem úzkostnější, než ti, co si myslí, že mají štěstí. A úzkost či napětí obracejí pozornost člověka dovnitř – tím pádem si nevšimne neočekávaných informací. Přehlédnou nápis v novinách, přeslechnou zajímavou informaci, nevšimnou si peněz ležících na chodníku.
Kdo je úzkostný, ten spotřebovává spoustu pozornosti na sebe. A pozornost je velmi omezená. Štěstí přitom vyžaduje „mít oči a uši otevřené“, abychom zaznamenali i to, co zrovna nečekáme. V tom pomáhá uvolněný duševní postoj.
Za druhé: Lidé mající štěstí záměrně narušují svou rutinu, aby se dostávali do nových situací.
Hledají stále nové cesty do práce, na společenských akcích se snaží mluvit ne pořád s těmi samými lidmi, hledají na zdánlivě známých místech nové rysy. (To chce opět velký stupeň duševní pohody, protože v nepohodě na takové věci člověku nezbývá energie ani zmíněná pozornost.)
Za třetí: Umějí převést smůlu na štěstí.
Viz příklad se žralokem. Ve smolných situacích si uvědomí, že snadno mohlo být ještě mnohem hůř, a jsou rádi, že nebylo. Měli vlastě velké štěstí. Umějí si také najít další pozitivní důsledky zdánlivé smůly – v nemocnici se seznámili se spoustou zajímavých lidí, mají zaručeně dobrý příběh pro večírky, mohou svůj příběh nebo fotky prodat novinám.
Za čtvrté: Vytvářejí si optimistické předpovědi do budoucna.
Jejich postoje a budoucí scénáře obsahují spíš úspěch, než neúspěch, spíš štěstí, než smůlu. A jak je dokázáno, člověk má tendenci směřovat k tomu, co si představuje (není to žádná magie, jen takzvané sebenaplňující se proroctví, dobře prozkoumaný psychologický fenomén).
Černá kočka vám nepřinese smůlu a ani rozšlápnutá psí hromádka vám nepřinese štěstí. O vlastním štěstí si často rozhodujeme sami.
Stačí dát se trochu do klidu, rozbíjet rutinu, měnit smůlu na štěstí a očekávat spíš to dobré.
PS. Vím, že spousta lidí zažívá v životě hrozné věci. Nechci proto nijak znevažovat tíživé události, ani naznačovat, že si za všechny může člověk sám. Někdy se okolnosti opravdu spiknou a kdyby dělal člověk nevím co, stejně se mu „smůla“ nevyhne. Chtěla jsem ovšem poukázat na fakt, že to, čemu se říká „štěstí“ a co máme tendenci považovat za osud nebo něco, co buď přijde, nebo ne, je často věc, kterou můžeme sami ovlivnit.
Žlutá sova – online programy proti úzkosti, napětí, depresi a nízkému sebevědomí
MENFIT – online test psychického zdraví, který se zvýšeně věnuje stresovým faktorům v životě. Chcete-li, OTESTUJTE si svou DUŠEVNÍ KONDICI!
Co dělat, když mám strach o své blízké?
„Dobrý den. Paní doktorko velmi rád čtu Vaše články, čímž za ně velmi děkuji. Nyní jsem již v částečném inv. důchodu, z důvodů těžkých depresí. Myslím si že nejsem úplně blbej a blázen. Jenže jak se mám zbavit těch pocitů že mi někdo blízký zemře, a já zůstanu sám a potom prázdno. Omlouvám se ale tyto myšlenky nejde z hlavy vyhnat.“
To je starost, o které mi pan K.P. napsal sem na web do jedné diskuse. A o které mluvilo a mluví i spousta jiných lidí, s nimiž se setkávám coby psycholožka i coby „normální člověk“. Tak proto tenhle článek o tom, jak myslím, že bychom na ty nadměrné obavy mohli jít.
Vztahy, láska, blízcí lidé – když dojde na lámání chleba, je právě tohle naše téma číslo jedna. Bronnie Ware ve své knížce o umírajících lidech píše, že lidé před smrtí nejvíce řeší právě vztahy s druhými lidmi a svou úlohu v nich.
Podle Aristotela je člověk „zoon politikon“ – doslova společenský živočich.
Když budete ve vězení a budou vás chtít potrestat ještě víc, půjdete na samotku.
A zkuste si představit, jaké to je, když se ve třídě každý s někým baví, jenom vy nemáte s kým.
Prostě vztahy hrají v životě člověka jednu z hlavních rolí a tak se není čemu divit, že se o ně bojíme. Potažmo že se bojíme o lidi, s nimiž ty vztahy udržujeme.
Zásada č. 1:
Strach o blízké je normální.
***
Máme ale ještě (mimo jiné) jeden vztah, a to vztah ke smrti. Většinou se smrti bojíme, chápeme ji jako zlo a používáme různé psychické manévry, abychom se těch znepokojivých myšlenek aspoň na chvíli zbavili. Většinou si asi bereme na pomoc vytěsnění, popření, intelektualizaci (zde je článek o těchto psychických obranných mechanismech).
Jenže smrt nikdo z nás „neukecá“. Ani svou, ani smrt lidí, na nichž nám záleží. Takže ano – je potřeba přijmout, že smrt si pro mě a pro všechny lidi kolem, které znám i neznám, jednou přijde. V jakém pořadí to bude, to nechám na někom jiném.
Dříve se člověk se smrtí sžíval mnohem přirozeněji – jednak je to významné téma křesťanské víry (samozřejmě i jiných duchovních systémů), a pak také lidé obvykle umírali doma, takže každý člověk byl zpravidla několikrát během svého života svědkem konce člověka jiného.
V současné době je mezi lidem křesťanství i domácí umírání rozšířeno mnohem méně – chybí nám tahle „škola přirozeného cyklu života“. Je tedy těžší zaujmout ke smrti zdravý vztah. Těžší, ale i tak možné.
Zásada č. 2
Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.
***
A teď je tu ta obava, že když nám naši blízcí zemřou, zůstaneme sami a bude prázdno. Obava je to opět vrcholně pochopitelná, ovšem pokud v nás v úvahách o ní budou převládat emoce, nemáme šanci se nikam posunout. Naštěstí máme i jinou psychickou výbavu, než jen tu emoční. Myšlenkové procesy taky něco zmůžou a ty se pokusíme aktivovat teď:
Pokud svůj život takhle drasticky omezím – tedy že jeho náplň nebo význam tkví pouze ve vztahu k několika (například čtyřem) nejbližším lidem, pak je jasné, že jejich případnou ztrátou končím. Zbude jen prázdno.
Ovšem život nás všech toho v sobě skrývá mnohem víc. Když se o tomhle začnu s klientem bavit, vždycky dáme dohromady seznam mnoha dalších oblastí, na kterých mu také záleží. Pak vypadá to schématické vyjádření třeba takhle:
Vidíme, že „životní záběr“ je takhle mnohem větší, a zejména vidíme to, že když z něj zmizí jedna oblast, pořád tam toho ještě hodně zbývá. I k těm ostatním oblastem (které si každý může nadefinovat zcela jinak) máme totiž odpovědnost a můžeme v nich utvářet něco důležitého.
Je tedy potřeba najít sílu a říct si, že kdyby už došlo k tak nepravděpodobné a tragické události, která by mi vzala všechny nejdůležitější lidi mého života, tak mám ještě pořád „o co hrát“.
Některým, spíše racionálně založeným lidem, pak pomůže další úvaha, jež se týká posouzení pravděpodobnosti toho, že k takové události vůbec může dojít. Statistika pro rok 2013 například říká, že za celý rok 2013 zemřelo 1817 mužů a 913 žen ve věku 50 – 54 let, 134 žen a 388 mužů ve věku 30 – 34 let a celkem 37 dětí ve věku 10 – 14 let. To jsou údaje za celý rok pro celou Českou republiku. Většina lidí u nás umírá až ve vysokém věku. Obvykle přitom máme své nejbližší věkově různě rozprostřené a pravděpodobnost, že přijdeme o všechny, je proto extrémně malá.
Rozumová úvaha nás tedy dovede k dalším dvěma zásadám:
Zásada č. 3:
Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.
Zásada č. 4:
I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.
Pokud si chcete o tom přečíst něco víc, doporučuju vám knížku Člověk hledá smysl, kterou napsal Viktor E. Frankl – člověk, který prožil koncetráky a přišel v nich o mnoho.
A my už jdeme do finále.
Zásada č. 5:
Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.
Jak si už všimlo pár chytrých hlav, každý strach je nakonec redukovatelný na obavu, že něco nezvládnu. Při troše snahy a štěstí se vnitřní nastavení dospělého člověka nakonec poskládá tak, že si uvědomí, že prostě zvládne všechno. Neví zatím jak, ale prostě až to přijde, tak si poradí. Jako dosud vždy.
Výzva k akci (protože bez akce se nikdo ke zlepšení svých podmínek nedopracuje):
Nakreslete si nějaké podobné schéma, jaké je v tomto článku na ukázku – sestavte si náplň a smysl svého života. (Smysl ve Franklově pojetí – tedy ne to, jaký smysl má život pro mě, nýbrž jaký smysl já mohu dát svému životu.)
Shrnuto: Strach, který P.K. a jiní lidé popisují, je přirozený a ovšem také iracionální. Týká se situace, která velmi pravděpodobně nikdy nenastane, a předkládá nepravdivý závěr. Asi všechny nás podobná úvaha někdy během života napadne – je ale podstatné, jestli ji popřejeme trochu té zasloužené pozornosti nebo si z ní obsedantně uděláme každodenní téma. Ten nežádoucí jev nastane buď, když o tom budeme přemýšlet moc, a nebo, když budeme téma smrti popírat. Naopak zdravé vyrovnání se s touto závažnou úvahou probíhá dle mého názoru v krocích, které jsem v článku popsala a které tu ještě opakuju:
Jaké máte nastavení mysli – MINDSET? Online test
Úspěch, neúspěch, snaha, vytrvalost, strach, deprese, odolnost, odvaha – to všechno souvisí s tzv. mindsetem neboli nastavením mysli.
11 nejveselejších knížek
Ve Zpravodaji z července 2015 jsme probírali úsměv a toto je seznam knížek, které u mě vyvolaly ten jediný pravý, duchennský úsměv v největší míře. Snad mezi nimi najdete nějakou, která se vám bude taky líbit (a kterou jste třeba i četli, mnohé tituly jsou hodně „provařené“). Pořadí jednotlivých knížek je zde čistě náhodné, podle toho, jak se mi knížky povedlo najít v knihovně:
Zdeněk Jirotka: SATURNIN
Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.
Ukázka:
Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
„Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.
A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):
Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“
Douglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ
Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.
Ukázky:
„… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“
***
Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.
***
„Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
„Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“
***
„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
Udiveně pohlédli jeden na druhého.
„Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
„To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
„Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
„Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.
Betty MacDonaldová: VEJCE A JÁ
Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.
Ukázka:
Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.
Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.
Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.
Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.
***
Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.
Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.
Betty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL
Překvapivé zjištění o negativních emocích
Myslíte, že negativní emoce jsou opakem pozitivních?
Do deprese a zase ven (skutečný příběh)
Zdědíte křehkou nervovou soustavu, život vám shodí na hlavu pár květináčů, vy z těch ran uděláte pár chyb a je to. Bezvýchodnost, deprese. Můžete rezignovat, obviňovat všechny kolem, nebo sebrat poslední zbytky sil a něco dělat. Paní Alena je statečná ženská, která volila tu druhou variantu. Tohle je její skutečný příběh o cestách do depresivní jámy a o škrabání se ven.
Jmenuji se Alena a narodila jsem se roku 1953 ve venkovském městě. Jsem nejstarší, mám dvě mladší sestry. Od svého čtvrt roku jsem chodila do jeslí. Totéž obě sestry. Myslím, že je to téměř barbarství, dát tak maličké děti z kruhu rodiny do státního zařízení. Záporně se toto odrazilo na nás všech. Měly jsme mezi sebou problematické vazby do dospělosti.
V mojí rodině je dědičně křehká nervová soustava. Máma byla učitelka a ty jsou nepoužitelné v praktickém životě. Naštěstí jsem byla oblíbená dcera táty, který – nedostudovaný inženýr – byl ze selského pragmatického rodu.
Bezproblémové, pěkné dětství narušila v rodině až anorexie mojí prostřední sestry. Máma vůbec nereagovala na její stav, sestra vážila 29 kg v šestnácti letech. Život jí zachránil táta, odvezl ji na hraně života do Prahy k léčbě. Přežila, a nakonec se i vdala, měla tři děti. Bohužel dnes dvě z těchto dětí nežijí. Dvojčata kluci zemřeli po sobě, kolem třiceti let, jeden na epilepsii, druhý na zničená játra – oboje z přemíry alkoholu. Aby toho nebylo málo, nejmladší sestra má dvě děti a mladší její syn je schizofrenik v invalidním důchodu.
Já prošla, na přání táty, úspěšně strojní průmyslovkou, která se ale pro holky nehodí, nemají Bohem danou technickou seberealizaci kluků. Přepečlivě jsem si vedla celé čtyři roky všechny školní sešity, byly to hotové „knihy“, potřebné naléhavě dále pro práci v praxi, ve strojírenství. Nenahraditelné. Sestra s anorexií mi je odvezla do sběru. Záviděla mi maturitu. Podtrhla mi tím obě nohy. Pracovala jsem pak jako kreslička a učila se znova všechno z odborných knih. Nebavilo mě to.
Vdala jsem se za průmyslováka o dva roky staršího, upoutal mě jako malý černý bubeník naší školní kapely. Můj otec tohoto tehdy chudého, ale šikovného chlapce, nasměroval k policii, pro peníze. Chyba. Vystudoval tam sice i práva, ale naučil se tvrdosti v jednání. I v jednání se mnou.
Jednou jsem vyslovila touhu, toulat se vandrem a hrát na kytaru, manžel uměl hrát, já zpívala. Manžel se na mě hrubě obořil, co si to myslím. Ohromilo mě to. Byl to klíčový moment našeho vztahu, ale já to tehdy nepostřehla. Zásadně rozdílný přístup k životu. Já přírodní typ, manžel městský.
Narodila se nám dcera. Obrovská radost trvala rok. Já se – po návratu do zaměstnání – zamilovávala do kolegů a manžel to vycítil. A rovnou začal s nevěrami se zpěvačkami kapel. Tolerovala jsem to a nevěděla, co s tím. Našla jsem pod matrací manželův návrh na rozvod. Reagovala jsem tím nejnešťastnějším způsobem. Vydupala jsem si další dítě. Jenže manžel s nevěrami pokračoval. Já nejedla, abych nebyla tlustá. Výsledkem byl nečekaný porod doma a v sedmém měsíci těhotenství. Byla jsem doma sama, jen s pětiletou dcerkou, a miminko, které jsem porodila, nežilo, mělo hluboko pod váhu. Mně se zbořil svět. Manžel vytáhl ihned návrh na rozvod. Padalo to na mě jako kamení. K rozvodu jsem ani nemusela, manžel to zařídil sám.
Teprve po roce od událostí jsem poznala deprese. Nespavost, těžké sny, strach z nehmatatelného, nesoustředěnost. Jeden z bratranců je pražský lékař. Dal mi diazepam, ten nejslabší, na noc. Bez léků to nejde, řekl. Pomohl, brala jsem ho asi rok. Ale chybělo mi s někým probrat zlé události, najít další cestu, poradit se. V té době, v r. 1982, nebylo ani vidu, ani slechu po psychologických terapiích. Obrátila jsem se na dalšího bratrance psychologa. Bohužel byl sám zrovna též rozvedený, nešťastný, nepraktický teoretik a napadlo ho kontroverzní řešení – začít žít my dva spolu. Já potřebovala nové živé dítě. S bratrancem to přece nelze. Okamžitě jsem věděla, že toto není cesta. Dala jsem inzeráty, dva tři vztahy byly k ničemu.
Bylo mi 30 let, nic před sebou.
Jednou mě kamarádi pozvali na poslední lyže na jaře. Já jela s dcerou, abychom si užily. Nějaké seznámení jsem vůbec nečekala. Cestou tam ležel v autobuse vzadu kluk a spal. V půli cesty se posadil. Já zírala. Nahlas mi cinklo u srdce. Byl to on. Vousatý Krakonoš. Popíjel rum a jedl cibuli a česnek. Celý týden na horách se mi vyhýbal. Byl o 5 let mladší, sportovec každým coulem. Doma jsem mu napsala dopis, žádná odezva. Teprve v létě jsem na fotbalovém zápase získala jeho příslib na rande. Běhal vytrvalostní běhy a 24 hodinové běhy – hrstka lidí z celé republiky se tím zabývá. Byl „železný“ muž. Jezdila jsem s ním a nakonec i pár tratí do 10 km uběhla, kvůli němu. Abych mu byla co nejblíže. Nikdo mi tohoto Krakonoše nedoporučoval. Ale já věděla své. Další léto jsme jeli na vandr. Přivezla jsem si těhotenství. Vzali jsme se, narodil se kluk a za rok další kluk, ten ani nebyl plánován. Byla jsem čtyři roky na krásné mateřské, bylo mi 38 let a na nervy jsem ani nevzpomněla.
Teprve v padesáti letech jsem zaznamenala nesoustředěnost, nespavost, deprese. Byla jsem mistrovou v továrně na automobilová skla. Obrovský tlak shora i zdola, tak příznačný pro dnešní dobu, mi připomenul moji slabší psychiku.
Bratranec lékař mi sice zase dal diazepam, ale řekl, že jsou nové moderní léky, které nezná, abych šla k odborníkovi. Doba se zcela změnila. Nové poradny psychologů a psychiatrů jedou naplno. Kdysi nebylo nic, dnes přemíra. Trvalo dlouho, než jsem si našla vůbec zlatou střední cestu mezi tolika možnostmi léčby. Dobrý psycholog účtuje vysoké ceny za každou hodinu. Psychiatr valí na pacienta množství léků bez důkladné diagnózy, bývá propojen s lékárnou a podle mě se všichni snaží prodat mnoho léčiv, jsou napojeni na lékárenské řetězce. Člověka by množství takové medikace úplně odrovnalo. Po několikaletém dohadování jsem našla i s psychiatrem rozumné řešení.
Hledala jsem i na internetu. Ten mi opravdu pomohl zorientovat se v široké dané problematice. Mezi mnoha jinými lékaři jsem oslovila na netu i dobrého homeopatika, který mi doporučil slabá, nenávyková homeopatika – a rada byla zcela zdarma. Užívám je dodnes. A našla jsem na netu dobrého neurologa a výbornou psycholožku.
Pochopila jsem postupně, že způsob života, způsob přemýšlení, chování a prožívání každého dne může kladně ovlivnit depresivní stavy. Krůček po krůčku. Nejsme na to zvyklí, s úsměvem zdravit, vybírat si dobře, pečlivě kamarády a věnovat jim potom svůj čas.
Rok mám pejska křížence. Je to moc milý společník, nikdy neublíží a musí se venčit. Mám sice zahradu, kde běhá, a přesto s ním jdu každý den za město, abych se i já prošla. Volím na prvním místě pohyb, jak doporučuje zmíněná výborná psycholožka. A zazpívám si nahlas, když není nikdo v doslechu. Ostatně, hudbu mám moc ráda a též si ji na netu večer vyhledávám.
Pozor – podstoupila jsem operaci žaludku v 58 letech a zjistila jsem, že každý zásah do zažívání má určitý vliv na psychiku – u lidí se slabší psychikou zvláště. Pokud není operace nezbytně nutná, nedoporučuji se jí podrobovat.
Miluji jedinou vnučku od dcery – a ta mírně zdědila epilepsii (!) ze strany otce, mého zetě. Zase po jeho babičce! Je pod lékařskou kontrolou, ale mě toto doslova uzemnilo. Dlouho, dlouho jsem to vstřebávala. Jak je možné, že tolik psychických a nervových chorob se může soustředit v jedné jediné, mojí rodině.
Ještě jedna věc. Věřím v Boha. Nedovedu ho pojmenovat, vůbec nenavštěvuji náš evangelický kostel. Příčí se mi bohoslužba, nenaučili jsme se něco takového přijímat. A přesto věřím v morálku řízenou samotnou přírodou, v širokém měřítku vesmírem, Bohem. Tato víra nesvazuje, naopak osvobozuje. Trápí mě něco? Nerozumím snad nějakému zlému dění? Odložím to. Nechám to na Bohu. Nebýt jeho existence, mojí víry v existenci Pána Boha, nemohla bych život vůbec žít. Ano, a některé nepochopitelné věci se po čase samy osvětlily. Kdysi – i dnes. Alena Č.