Archiv autora: Michaela Peterková

Jak se stát spokojeným nekuřákem

Jak se stádá spokojeným nekuřákem - e-book obálkaV e-booku Jak se stát spokojeným nekuřákem najdete 22 kapitol, které vám dají všechny důležité informace ke zbavení se závislosti na cigaretách.

Dozvíte se, jak se závislost vytvoří a jak ji utlumit. Jak přestat kouřit a vydržet. Jak překonat typické překážky. Jak zapojit nejen vůli, ale jak také zvládnout své emoce a vnitřní napětí, které odvykání komplikuje.

E-book je součástí sady Už nekouřím (ta obsahuje i sugestivní nahrávky a e-mailovou podporu). Pokud o pořízení sady uvažujete, tady najdete ukázku z e-booku zdarma. Jde o asi čtvrtinu knížky, takže si budete moct udělat slušný obrázek o tom, jaká je a jestli ji budete chtít celou.

Subscribe to our newsletter

Už nekouřím

var grecaptchaready = function () { var eewebformsubmit = document.getElementById("eesubmit"); grecaptcha.render('webformcaptcha', { 'sitekey': '6Lca-iUUAAAAAAQ6T6vYEAp3YybZWpeKUXRJ5E8S', 'callback': function (response) { if (response) { eewebformsubmit.disabled = false; } } }); }

X

form.EWF__form {
background:transparent;
padding-top:20px;
padding-left:20px;
padding-bottom:20px;
padding-right:20px;
border-radius:8px;
box-sizing:border-box;
box-shadow:0px 0px 0px rgba(0, 0, 0, 0);
}
form.EWF__form p {
color:#eeb126;
text-align:left;
line-height:14px;
font-size:12px;
font-family:Muli, Helvetica, Arial, "sans serif";
font-style:normal;
font-weight:normal;
margin:12px 0;
}
form.EWF__form .EWF__header {
background:transparent;
padding-top:0px;
color:#284b63;
padding-left:0px;
padding-bottom:0px;
padding-right:0px;
text-align:left;
line-height:20px;
font-size:18px;
font-family:Nunito, Helvetica, Arial, "sans serif";
margin:0;
font-style:normal;
font-weight:bold;
}
form.EWF__form label {
line-height:18px;
font-size:16px;
color:#284b63;
font-family:Nunito, Helvetica, Arial, "sans serif";
text-align:left;
display:block;
font-style:normal;
font-weight:bold;
margin-bottom:5px;
}
form.EWF__form input {
background:#c4f0ff;
padding-top:12px;
color:#454545;
padding-left:12px;
padding-bottom:12px;
padding-right:12px;
border-radius:12px;
line-height:26px;
font-size:24px;
font-family:Arial;
text-align:left;
border:0;
width:100%;
max-width:100%;
display:block;
font-style:normal;
font-weight:normal;
}
form.EWF__form input::placeholder {
color:#454545;
font-size:22px;
background:#c4f0ff;
}
form.EWF__form .EWF__subscribe {
background:#278cff;
padding-top:12px;
line-height:24px;
font-size:22px;
color:#000000;
padding-left:12px;
padding-bottom:12px;
padding-right:12px;
border-radius:10px;
font-family:Arial;
border:0;
display:inline-block;
width:auto;
max-width:100%;
font-style:normal;
font-weight:normal;
}
.EWF__form .webform-options {
text-align:left;
}
form.EWF__form .inputs > div {
margin-bottom:1rem;
}
form.EWF__form * {
box-sizing:border-box;
}
form.EWF__form fieldset {
display:block;
padding:0;
margin:0;
}
form.EWF__form .checkboxes input[type="checkbox"] {
border: 1px solid #CFD6DB;
border-radius: 4px;
padding: 12px;
width: 0;
display: inline-block;
margin-right: 20px;
}
form.EWF__form .checkboxes input[type="checkbox"]:before {
background-image: url("data:image/svg+xml,%3Csvg xmlns='http://www.w3.org/2000/svg' xmlns:xlink='http://www.w3.org/1999/xlink' version='1.1' id='Warstwa_1' x='0px' y='0px' viewBox='0 0 16 16' style='enable-background:new 0 0 16 16;' xml:space='preserve' width='16' height='16'%3E%3Cstyle type='text/css'%3E .st0%7Bfill:none;%7D .st1%7Bfill:%23FFFFFF;stroke:%23CFD6DB;%7D%0A%3C/style%3E%3Cg transform='translate(-925 -324)'%3E%3Cg transform='translate(925 324)'%3E%3Cpath class='st0' d='M4,0h8c2.2,0,4,1.8,4,4v8c0,2.2-1.8,4-4,4H4c-2.2,0-4-1.8-4-4V4C0,1.8,1.8,0,4,0z'/%3E%3Cpath class='st1' d='M4,0.5h8c1.9,0,3.5,1.6,3.5,3.5v8c0,1.9-1.6,3.5-3.5,3.5H4c-1.9,0-3.5-1.6-3.5-3.5V4C0.5,2.1,2.1,0.5,4,0.5z'/%3E%3C/g%3E%3C/g%3E%3C/svg%3E");
background-color: #fff;
width: 16px;
height: 16px;
content: '';
display: block;
cursor: pointer;
border-radius: 4px;
}
form.EWF__form .checkboxes input[type="checkbox"]:hover:before {
background-image: url("data:image/svg+xml,%3Csvg xmlns='http://www.w3.org/2000/svg' width='16' height='16' viewBox='0 0 16 16'%3E%3Cdefs%3E%3Cstyle%3E.a%7Bfill:%23fff;stroke:%235457ff;stroke-width:2px;%7D.b%7Bstroke:none;%7D.c%7Bfill:none;%7D%3C/style%3E%3C/defs%3E%3Cg transform='translate(-925 -324)'%3E%3Cg class='a' transform='translate(925 324)'%3E%3Crect class='b' width='16' height='16' rx='4'/%3E%3Crect class='c' x='1' y='1' width='14' height='14' rx='3'/%3E%3C/g%3E%3C/g%3E%3C/svg%3E");
background-color: #fff;
}
form.EWF__form .checkboxes input[type="checkbox"]:checked:before {
background-image: url("data:image/svg+xml,%3Csvg xmlns='http://www.w3.org/2000/svg' xmlns:xlink='http://www.w3.org/1999/xlink' version='1.1' id='Warstwa_1' x='0px' y='0px' viewBox='0 0 16 16' style='enable-background:new 0 0 16 16;' xml:space='preserve' width='16' height='16'%3E%3Cstyle type='text/css'%3E .st0%7Bfill:none;%7D .st1%7Bfill:%23FFFFFF;stroke:%235457FF;%7D .st2%7Bfill:%2332325C;%7D%0A%3C/style%3E%3Cg transform='translate(-925 -324)'%3E%3Cg transform='translate(925 324)'%3E%3Cpath class='st0' d='M4,0h8c2.2,0,4,1.8,4,4v8c0,2.2-1.8,4-4,4H4c-2.2,0-4-1.8-4-4V4C0,1.8,1.8,0,4,0z'/%3E%3Cpath class='st1' d='M4,0.5h8c1.9,0,3.5,1.6,3.5,3.5v8c0,1.9-1.6,3.5-3.5,3.5H4c-1.9,0-3.5-1.6-3.5-3.5V4C0.5,2.1,2.1,0.5,4,0.5z'/%3E%3C/g%3E%3Cpath class='st2' d='M938,328.9l-0.8-0.8c-0.1-0.1-0.1-0.1-0.2,0c0,0,0,0,0,0l-5.6,5.9l-2.3-2.4c-0.1-0.1-0.1-0.1-0.2,0 c0,0,0,0,0,0l-0.8,0.8c-0.1,0.1-0.1,0.2,0,0.2l3.2,3.3c0.1,0.1,0.1,0.1,0.2,0c0,0,0,0,0,0l6.5-6.9C938,329,938,328.9,938,328.9z'/%3E%3C/g%3E%3C/svg%3E");
background-color: #fff;
}
form.EWF__form .checkboxes input[type="checkbox"]:hover:checked:before {
background-image: url("data:image/svg+xml,%3Csvg xmlns='http://www.w3.org/2000/svg' width='16' height='16' viewBox='0 0 16 16'%3E%3Cdefs%3E%3Cstyle%3E.a%7Bfill:%23fff;stroke:%235457ff;stroke-width:2px;%7D.b%7Bfill:%2332325c;%7D.c%7Bstroke:none;%7D.d%7Bfill:none;%7D%3C/style%3E%3C/defs%3E%3Cg transform='translate(-925 -324)'%3E%3Cg class='a' transform='translate(925 324)'%3E%3Crect class='c' width='16' height='16' rx='4'/%3E%3Crect class='d' x='1' y='1' width='14' height='14' rx='3'/%3E%3C/g%3E%3Cpath class='b' d='M10.032.964,9.224.118a.141.141,0,0,0-.2,0L3.384,6.02,1.124,3.653a.141.141,0,0,0-.2,0L.116,4.5a.157.157,0,0,0,0,.212L3.284,8.032a.141.141,0,0,0,.2,0l6.545-6.855A.153.153,0,0,0,10.032.964Z' transform='translate(927.925 327.925)'/%3E%3C/g%3E%3C/svg%3E");
background-color: #fff;
}
form.EWF__form .EWF__error {
color: red;
padding-top: 10px;
}
form.EWF__form a {
color:#5457ff;
font-style:undefined;
line-height:14px;
font-size:12px;
font-weight:normal;
}
@supports (-ms-ime-align:auto) {
form.EWF__form .checkboxes input[type='checkbox'], form.EWF__form .consent input[type='checkbox'] {
width: 16px !important;
margin-right: 5px;
}
}

Ochrana osobních údajů

Kurz dobré nálady (knížka)

obálka Kurz dobré náladyKnížka z roku 2016 plná interaktivních cvičení, úkolů a informací pro lepší náladu.

Špatná nálada, deprese, útlum, nechuť do čehokoli. Těchto stavů se většinou chceme zbavit. Naopak dobrá nálada, radost, pocit smysluplnosti a vitality jsou stavy, o které usilujeme.

Na to všechno můžeme jít dvojím způsobem: od něčeho, nebo k něčemu. Přístup „od něčeho“ je často reprezentován slovy „zbavit se“, „nebýt“ či „přestat“; je to snaha zbavit se pochybností, nebýt v depresi či úzkosti nebo přestat prokrastinovat.

Přístup „k něčemu“ popisujeme slovy jako „opatřit si“, „být“, „najít“ či „naučit se“: snažíme se opatřit si dobrou náladu, být spokojení nebo naučit se relaxovat.

U přístupu „od něčeho“ je to nežádoucí „něco“ stále přítomno, tahá nás do minulosti a cítíme tento vliv na sebe. Přístup „k něčemu“ znamená přítomnost nebo aspoň touhu po něčem žádoucím a vztahuje nás k budoucnosti. Pro práci na sobě se mi tento přístup líbí mnohem víc než ten první zmiňovaný, a proto se Kurz dobré nálady, který právě držíte v ruce, nese převážně v tomto duchu.

Dobrá nálada, radost, smysluplnost ani vitalita ovšem nejsou záležitosti jako třeba obilí (které někde roste a stačí si pro něj dojít) nebo bažant (který někde poletuje a je možné ho ulovit). Všechny tyto žádoucí zkušenosti přicházejí na návštěvu teprve jako důsledek naší dobře mířené aktivity. Záleží na každém rozhodnutí. Půjdu si lehnout nebo dodělám svou práci? Otevřu si na smutek lahev vodky, nebo to zkusím rozchodit? Zavolám kamarádovi, nebo budu čekat, až to udělá on? Budu nadávat na dopravní zácpu, nebo si během ní poslechnu nějaké vzdělávací audio? Budu si Kurz dobré nálady jenom číst, nebo udělám všechna cvičení?

Kurz dobré nálady je totiž knížka interaktivní. Uvnitř najdete spoustu podnětů k zamyšlení, proto mějte při ruce tužku a vyplňujte, co jen půjde. Dostanete příležitost prohloubit sebepoznání a objevit možnosti, jak si pomoci z psychického útlumu. Inspirovala jsem se u mnoha psychoterapeutických škol, zejména pak u kognitivně-behaviorální terapie a pozitivní psychologie. Postupy, které vám tu nabízím, jsou snadno realizovatelné a časově i finančně nenáročné.

 

Knížka vychází z oblíbeného online kurzu Žlutá sova – Život bez deprese a je psaná odlehčeně a srozumitelně.

Co všechno vás v Kurzu zdravého sebevědomí může potkat:

  • o náladě a depresi
  • test deprese
  • jak pracovat s negativními emocemi
  • jak udělat radost druhým a sobě
  • relaxační dýchání
  • pořádek v denních aktivitách
  • automatické myšlenky a jak s nimi pracovat
  • jak se motivovat
  • zdravé a neurotické postoje
  • na co si dávat pozor v řeči i myšlenkách
  • podpora smysluplnosti a odvahy
  • a mnoho dalšího
  • >>> Pokračování textu >>>

    JAK MÍT VÍCE ŠTĚSTÍ – 4 pravidla

    žraločí ploutve

    Představte si, že se koupete v moři a najednou si všimnete zlověstných šedých ploutví, které se po hladině rychle blíží k vám. Kolem slyšíte křik, pak cítíte už jen strašnou bolest v noze a v panice se snažíte dostat ke břehu. Ani nevíte, jak se vám to nakonec povede. Z nohy vám crčí krev a půl dne vám ji pak spravují v místní nemocnici.

    Rychle si odpovězte:
    Považovali byste takovou událost za smůlu?

    Možná si říkáte „Jasně, že by to byla smůla, co to je za hloupou otázku?“

    Naštěstí se ale psychologům občas povede zjistit něco, co je v rozporu s běžným očekáváním. A to je i tento případ. Je totiž mnohem zajímavější považovat takovéto setkání se žralokem za štěstí.

    Kdo má tento postoj (nebo se ho naučí), tomu se po stránce psychické pohody a využívání příležitostí daří mnohem lépe, než „smolařům“.

    Psychologové jsou vážně ujetý, nemyslíte?

    Jak brát kousanec od žraloka jako štěstí?

    Třeba takhle:

    „Uf, to jsem rád, že to odnesla jenom noha. Mohl mě sežrat!“

    „Jsem ráda, že to nebylo nic horšího. Myslím, že spousta lidí byla mnohem víc zraněná, než já.“

    „Jenom kousnutí do nohy? To je v případě žraloka obrovský štěstí! A mám co vyprávět kamarádům.“

    Tito lidé říkají, že v dané situaci měli vlastně velké štěstí. Ne smůlu. Štěstí. A podle výzkumu jsou právě tohle lidé, kteří takzvaně mají štěstí častěji, než ostatní. Víc se jim daří, cestu jim kříží zajímavé příležitosti, jsou méně úzkostní a hodnotí se jako spokojenější.

    Schopnost převést smůlu na štěstí je jednou z jejich schopností.

    Anglický psycholog Richard Wiseman dělal na toto téma množství výzkumů, které shrnul ve své knize „The Luck Factor“ (česky bohužel nevyšla). Wiseman zkoumal, co dělají lidé, kteří takzvaně mají štěstí, jinak, než ti, co uvádějí, že štěstí nemají.

    Za prvé: Lidé mající štěstí umí vidět či vytvářet situace, které jim mohou štěstí přinést.

    Wiseman dal dobrovolníkům noviny a řekl jim, ať spočítají, kolik je v nich obrázků. Lidem považujícím se za smolaře to trvalo v průměru dvě minuty. Těm, kteří se označili za mající štěstí to trvalo jen pár vteřin.

    Proč?

    Šťastlivci si totiž všimli hned na druhé straně velkého nápisu „Už nepočítej. Je tady 43 obrázků.“ Smolaři si toho nevšimli a tam museli prolistovat celé noviny.

    Ukázalo se, že příčinou je úzkostnost a napětí. Lidé, kteří se považují za smolaře, jsou totiž mnohem úzkostnější, než ti, co si myslí, že mají štěstí. A úzkost či napětí obracejí pozornost člověka dovnitř – tím pádem si nevšimne neočekávaných informací. Přehlédnou nápis v novinách, přeslechnou zajímavou informaci, nevšimnou si peněz ležících na chodníku.

    Kdo je úzkostný, ten spotřebovává spoustu pozornosti na sebe. A pozornost je velmi omezená. Štěstí přitom vyžaduje „mít oči a uši otevřené“, abychom zaznamenali i to, co zrovna nečekáme. V tom pomáhá uvolněný duševní postoj.

    Za druhé: Lidé mající štěstí záměrně narušují svou rutinu, aby se dostávali do nových situací.

    Hledají stále nové cesty do práce, na společenských akcích se snaží mluvit ne pořád s těmi samými lidmi, hledají na zdánlivě známých místech nové rysy. (To chce opět velký stupeň duševní pohody, protože v nepohodě na takové věci člověku nezbývá energie ani zmíněná pozornost.)

    Za třetí: Umějí převést smůlu na štěstí.

    Viz příklad se žralokem. Ve smolných situacích si uvědomí, že snadno mohlo být ještě mnohem hůř, a jsou rádi, že nebylo. Měli vlastě velké štěstí. Umějí si také najít další pozitivní důsledky zdánlivé smůly – v nemocnici se seznámili se spoustou zajímavých lidí, mají zaručeně dobrý příběh pro večírky, mohou svůj příběh nebo fotky prodat novinám.

    Za čtvrté: Vytvářejí si optimistické předpovědi do budoucna.

    Jejich postoje a budoucí scénáře obsahují spíš úspěch, než neúspěch, spíš štěstí, než smůlu. A jak je dokázáno, člověk má tendenci směřovat k tomu, co si představuje (není to žádná magie, jen takzvané sebenaplňující se proroctví, dobře prozkoumaný psychologický fenomén).

    Černá kočka vám nepřinese smůlu a ani rozšlápnutá psí hromádka vám nepřinese štěstí. O vlastním štěstí si často rozhodujeme sami.

    Stačí dát se trochu do klidu, rozbíjet rutinu, měnit smůlu na štěstí a očekávat spíš to dobré.

     

     

    PS. Vím, že spousta lidí zažívá v životě hrozné věci. Nechci proto nijak znevažovat tíživé události, ani naznačovat, že si za všechny může člověk sám. Někdy se okolnosti opravdu spiknou a kdyby dělal člověk nevím co, stejně se mu „smůla“ nevyhne. Chtěla jsem ovšem poukázat na fakt, že to, čemu se říká „štěstí“ a co máme tendenci považovat za osud nebo něco, co buď přijde, nebo ne, je často věc, kterou můžeme sami ovlivnit.

    Žlutá sova – online programy proti úzkosti, napětí, depresi a nízkému sebevědomí

    MENFIT – online test psychického zdraví, který se zvýšeně věnuje stresovým faktorům v životě. Chcete-li, OTESTUJTE si svou DUŠEVNÍ KONDICI! >>> Pokračování textu >>>

    Co dělat, když mám strach o své blízké?

    pic

    „Dobrý den. Paní doktorko velmi rád čtu Vaše články, čímž za ně velmi děkuji. Nyní jsem již v částečném inv. důchodu, z důvodů těžkých depresí. Myslím si že nejsem úplně blbej a blázen. Jenže jak se mám zbavit těch pocitů že mi někdo blízký zemře, a já zůstanu sám a potom prázdno. Omlouvám se ale tyto myšlenky nejde z hlavy vyhnat.“

    To je starost, o které mi pan K.P. napsal sem na web do jedné diskuse. A o které mluvilo a mluví i spousta jiných lidí, s nimiž se setkávám coby psycholožka i coby „normální člověk“. Tak proto tenhle článek o tom, jak myslím, že bychom na ty nadměrné obavy mohli jít.

    Vztahy, láska, blízcí lidé – když dojde na lámání chleba, je právě tohle naše téma číslo jedna. Bronnie Ware ve své knížce o umírajících lidech píše, že lidé před smrtí nejvíce řeší právě vztahy s druhými lidmi a svou úlohu v nich.

    Podle Aristotela je člověk „zoon politikon“ – doslova společenský živočich.

    Když budete ve vězení a budou vás chtít potrestat ještě víc, půjdete na samotku.

    A zkuste si představit, jaké to je, když se ve třídě každý s někým baví, jenom vy nemáte s kým.

    Prostě vztahy hrají v životě člověka jednu z hlavních rolí a tak se není čemu divit, že se o ně bojíme. Potažmo že se bojíme o lidi, s nimiž ty vztahy udržujeme.

    Zásada č. 1:

    Strach o blízké je normální.

    ***

    Máme ale ještě (mimo jiné) jeden vztah, a to vztah ke smrti. Většinou se smrti bojíme, chápeme ji jako zlo a používáme různé psychické manévry, abychom se těch znepokojivých myšlenek aspoň na chvíli zbavili. Většinou si asi bereme na pomoc vytěsnění, popření, intelektualizaci (zde je článek o těchto psychických obranných mechanismech).

    Jenže smrt nikdo z nás „neukecá“. Ani svou, ani smrt lidí, na nichž nám záleží. Takže ano – je potřeba přijmout, že smrt si pro mě a pro všechny lidi kolem, které znám i neznám, jednou přijde. V jakém pořadí to bude, to nechám na někom jiném.

    Dříve se člověk se smrtí sžíval mnohem přirozeněji – jednak je to významné téma křesťanské víry (samozřejmě i jiných duchovních systémů), a pak také lidé obvykle umírali doma, takže každý člověk byl zpravidla několikrát během svého života svědkem konce člověka jiného.

    V současné době je mezi lidem křesťanství i domácí umírání rozšířeno mnohem méně – chybí nám tahle „škola přirozeného cyklu života“. Je tedy těžší zaujmout ke smrti zdravý vztah. Těžší, ale i tak možné.

    Zásada č. 2

    Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.

    ***

    A teď je tu ta obava, že když nám naši blízcí zemřou, zůstaneme sami a bude prázdno. Obava je to opět vrcholně pochopitelná, ovšem pokud v nás v úvahách o ní budou převládat emoce, nemáme šanci se nikam posunout. Naštěstí máme i jinou psychickou výbavu, než jen tu emoční. Myšlenkové procesy taky něco zmůžou a ty se pokusíme aktivovat teď:

    náplň života, obrázek 1

    Pokud svůj život takhle drasticky omezím – tedy že jeho náplň nebo význam tkví pouze ve vztahu k několika (například čtyřem) nejbližším lidem, pak je jasné, že jejich případnou ztrátou končím. Zbude jen prázdno.

    Ovšem život nás všech toho v sobě skrývá mnohem víc. Když se o tomhle začnu s klientem bavit, vždycky dáme dohromady seznam mnoha dalších oblastí, na kterých mu také záleží. Pak vypadá to schématické vyjádření třeba takhle:

    náplň života, obrázek 2

    Vidíme, že „životní záběr“ je takhle mnohem větší, a zejména vidíme to, že když z něj zmizí jedna oblast, pořád tam toho ještě hodně zbývá. I k těm ostatním oblastem (které si každý může nadefinovat zcela jinak) máme totiž odpovědnost a můžeme v nich utvářet něco důležitého.

    Je tedy potřeba najít sílu a říct si, že kdyby už došlo k tak nepravděpodobné a tragické události, která by mi vzala všechny nejdůležitější lidi mého života, tak mám ještě pořád „o co hrát“.

    Některým, spíše racionálně založeným lidem, pak pomůže další úvaha, jež se týká posouzení pravděpodobnosti toho, že k takové události vůbec může dojít. Statistika pro rok 2013 například říká, že za celý rok 2013 zemřelo 1817 mužů a 913 žen ve věku 50 – 54 let, 134 žen a 388 mužů ve věku 30 – 34 let a celkem 37 dětí ve věku 10 – 14 let. To jsou údaje za celý rok pro celou Českou republiku. Většina lidí u nás umírá až ve vysokém věku. Obvykle přitom máme své nejbližší věkově různě rozprostřené a pravděpodobnost, že přijdeme o všechny, je proto extrémně malá.

    Rozumová úvaha nás tedy dovede k dalším dvěma zásadám:

    Zásada č. 3:

    Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.

    Zásada č. 4:

    I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.

    Pokud si chcete o tom přečíst něco víc, doporučuju vám knížku Člověk hledá smysl, kterou napsal Viktor E. Frankl – člověk, který prožil koncetráky a přišel v nich o mnoho.

    A my už jdeme do finále.

    Zásada č. 5:

    Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.

    Jak si už všimlo pár chytrých hlav, každý strach je nakonec redukovatelný na obavu, že něco nezvládnu. Při troše snahy a štěstí se vnitřní nastavení dospělého člověka nakonec poskládá tak, že si uvědomí, že prostě zvládne všechno. Neví zatím jak, ale prostě až to přijde, tak si poradí. Jako dosud vždy.

    Výzva k akci (protože bez akce se nikdo ke zlepšení svých podmínek nedopracuje):

    Nakreslete si nějaké podobné schéma, jaké je v tomto článku na ukázku – sestavte si náplň a smysl svého života. (Smysl ve Franklově pojetí – tedy ne to, jaký smysl má život pro mě, nýbrž jaký smysl já mohu dát svému životu.)

    Shrnuto: Strach, který P.K. a jiní lidé popisují, je přirozený a ovšem také iracionální. Týká se situace, která velmi pravděpodobně nikdy nenastane, a předkládá nepravdivý závěr. Asi všechny nás podobná úvaha někdy během života napadne – je ale podstatné, jestli ji popřejeme trochu té zasloužené pozornosti nebo si z ní obsedantně uděláme každodenní téma. Ten nežádoucí jev nastane buď, když o tom budeme přemýšlet moc, a nebo, když budeme téma smrti popírat. Naopak zdravé vyrovnání se s touto závažnou úvahou probíhá dle mého názoru v krocích, které jsem v článku popsala a které tu ještě opakuju:

  • Strach o blízké je normální.
  • Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.
  • Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.
  • I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.
  • Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.
  • >>> Pokračování textu >>>

    11 nejveselejších knížek

    Veselé knížkyVe Zpravodaji z července 2015 jsme probírali úsměv a toto je seznam knížek, které u mě vyvolaly ten jediný pravý, duchennský úsměv v největší míře. Snad mezi nimi najdete nějakou, která se vám bude taky líbit (a kterou jste třeba i četli, mnohé tituly jsou hodně „provařené“). Pořadí jednotlivých knížek je zde čistě náhodné, podle toho, jak se mi knížky povedlo najít v knihovně:

    saturnin obálkaZdeněk Jirotka: SATURNIN

    Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.

    Ukázka:

    Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
    „Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
    To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.

    A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):

    Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“

     

    Stopařův průvodce - knížkaDouglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

    Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.

    Ukázky:

    „… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“

    ***

    Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.

    ***

    „Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
    „To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
    „Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“

    ***

    „Dobré odpoledne, hoši.“
    Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
    Udiveně pohlédli jeden na druhého.
    „Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
    „Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
    Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
    „To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
    „Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
    „Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
    „Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
    „Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.

    vejde a já - obálkaBetty MacDonaldová: VEJCE A JÁ

    Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.

    Ukázka:

    Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.

    Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.

    Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.

    Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.

    ***

    Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.

    Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.

    betty 2 - obálkaBetty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL >>> Pokračování textu >>>