Webinář *PROČ DĚTI ZLOBÍ*

Záznam webináře o dětech a zlobení a „zlobení“ z 21.5.2020

Co jsme probrali:

:: Jak děti projevují nepohodu – od miminek po adolescenty
:: Příčiny „zlobení“
:: Vzdory, touha po uspokojení potřeb, poruchy, drogy…

Video spustíte kliknutím do náhledu:


Do diskuse pište svoje postřehy a otázky:

Bavte se a sdílejte:

20 komentářů u „Webinář *PROČ DĚTI ZLOBÍ*“

  1. Další opravdu přínosný příspěvek, moc za něj děkuji. Pomocí žluté sovy se mi daří zvládat spoustu problémů, které mě v životě potkaly.
    Já osobně bych uvítala téma jak se má rodič smířit s tím, že má jeho dnes již dospělé dítě od dětství diagnostikovanou specifickou poruchu osobnosti. Přes odborné posudky jsou tu pochybnosti, zda jsme někde neudělali chyby ve výchově, zda se psychiatři nemýlili (a že se v těch fatálních diagnozách v naší rodině mýlili jiní lékaři už několikrát, takže důvod k pochybnostem tady je).

    Jak dál žít? Jak se srovnat se vším, co už má dítě na svědomí? Ať už jde o finanční ztráty, které rodinu naprosto zruinovaly, nebo verbální napadání lidmi z okolí potomka, nebo obrovský stres z nejistot, když potomek na dlouho zmizí?

    Vzdát to, vyrazit ho. To je jen začátek. Ale co dál? Jak se s tím srovnat a žít dál, jako by se to nestalo? Jak se stavět k tomu, že nám potomek navzdory všemu co vyvádí chybí?

    Nevím, kolik takových rodičů je. Stálo by to za nové téma?

    1. Dobrý den, v téhle dlouhodobě složité situaci jste už určitě mockrát přemýšleli nad tím, kde jsou příčiny a co jste mohli a nemohli – a jistě se o tom s Vámi bavili i odborníci v rámci dg. Vašeho syna. Pokud se ty myšlenky jenom pořád točí v kruhu a nic nového nepřinášejí, tak se jimi nezabývajte – jakmile zjistíte, že Vám opět běží hlavou, prostě začněte věnovat pozornost něčemu jinému. A pokud jde o to, jak s srovnat s tím, že se potomek chová, jak se chová – většinou je to tak, že to nejde zahladit a snadno pro sebe vyřešit a nevědět už o tom. Zkuste se na tuhle stránku života podívat jako na ránu někde na svém těle; ránu, která se nehojí a dává o sobě občas vědět, ale která současně dovoluje člověku spoustu věcí normálně dělat a ze spousty věcí se těšit.
      Držte se! Michaela Peterková

  2. Děkuji za přednášku, byla moc zajímavá. Chci se zeptat na 7 letého syna. Myslím si, že má nějakou poruchu autistického spektra, kterou ale dobře řídí, projevuje se jenom doma, na veřejnosti funguje vzorně. Projevuje se to tak, že má utkvělé představy, které se musí naplnit, když tomu tak není, nezřízeně vyvádí. Už od miminka jsme s ním řešili, že se nemohlo převléci ložní povlečení, že já jsem musela nosit stále stejné oblečení a chovat ho na stejném místě, jinak křičel dlouhé hodiny, jednou vydržel i 7 hodin. Pak to asi na dvou letech polevilo. Projevovaly se pouze nárazové záchvaty vzteku, pokud jsme nabourali jeho utkvělou představu. Trávíme s ním hodně času, věnujeme se mu, má hranice, které dodržujeme, záchvatům zlosti věnujeme co nejmenší pozornost, necháme mu „sežrat“ důsledky jeho konání a nekonání. Chci se zeptat, může to být projev autistickém poruchy, nebo je to jenom snaha o manipulaci s rodiči. Děkuji za odpověď.

    1. Dobrý večer, Magdaléno, u autismu musí být znaků víc (zejména neschopnost běžného mezilidského kontaktu, neumí projevit radost, neumí si „normálně“ říct o pozornost, tendence ke stereotypům, podivným zájmům); odpor ke změnám a umanuté trvání na určitých věcech je jen jeden z nich. Pokud syn nemá ty ostatní projevy (a i tenhle dovede na veřejnosti kontrolovat), tak spíš půjde o nějakou obsedantní složku v osobnosti – úzkost, když něco není, jak má být. Ani na záměrnou manipulaci bych to netipla, když se takto projevuje od miminka. O obsesích víc v tomto textu, týká se dospělých, takže berte s rezervou: http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/anankasticka-porucha-osobnosti.htm
      Co píšete o výchovném přístupu, to zní rozumně. Mějte se hezky! MP

  3. Často deti nechcú zlobit, len sú zvedavé a niečo chcú urobiť, len sa im to úplně nepodarí alebo nevedia úplne vyjadriť svoje pocity alebo rodič jeho konanie a najmä jejo pohnútky len zle pochopil. Už dlhšie sledujem webináre Nevýchovy a tam som sa veľa dozvedela o tejto téme

  4. Dobrý večer,
    mam 7,5 letá dvojčata. Synovi vše musím opakovat x-krát, zapomíná, co má udělat (i když jde po několik let opakovanou činnost – např. umýt si ruce po příchodu domů ap). Co nebo jak mám změnit, aby poslechl a uvědomil si, co má udělat? Jeho sestra = bez problému.
    Děkuji.
    S pozdravem
    H.Posp.

  5. Dobrý den, mám desetiletého syna, který zřejmě vstupuje svým chováním do své první puberty. Začíná být vzteklý a vymezovat se. Jsem z toho smutná, ale zejména vyčerpaná, protože jsem ještě nepřišla na způsob, jak se spolu domluvit. Donedávna jsem svého syna vnímala jako laskavého, empatického, který je schopný vyjádřit, jak se cítí a co potřebuje. Našla jsem se v efektivní komunikaci, vedla jsem syna k zodpovědnosti. A najednou mám pocit, že nám nic nefunguje. Vím, že místo křiku pomohlo objetí a uznání pocitů. Tam, kde je tlak, je i protitlak a také vím, že děti potřebují nejvíce ucítit lásku rodičů právě tehdy, kdy nejvíce „zlobí“, protože právě tehdy ji nejvíce potřebují. Já mám ale právě teď pocit, že to krásné napojení se synem ztrácím. Prosím, jakým způsobem se dá zvládnout puberta? Moc děkuji a moc zdravím 🙂

  6. Váhám, zda se ptát. Zda si umím odpovědět sama. Přemýšlím nad tím často a neumím si odpovědět :-(. Máme dvě dcery a tři vnuky (22 , 10, 9). Žijeme od sebe daleko. Nejstarší k nám jezdíval na prázdniny. S jedním z mladších jsme byli častěji kratší dobu, s tím druhým zase méně často, ale společně jsme trávili delší období. Společně trávený čas ovlivňovala vzdálenost mezi námi, která není jen na návštěvu „na otočku“. Když jsme byli spolu dělali jsme výlety, společné akce, nikdy jsme nekupovali drahé dárky, ale taky jsme nikdy na ně nezapomněli. Když nejsme fyzicky s nimi, zůstává nám kontakt přes telefony. Mrzí mě a někdy mi to je líto, že se sami neozvou. Telefonáty jsou pouze s dcerami. Ptám se sama sebe zda to je dobou, nebo je to tím, že to jsou mužský, nebo proč to tak je? Doba karantény jako by nás všechny uzavřela „do svých světů“. Kluci hrají virtuální hry, někdy tak náročné pro naši generaci pochopením, ale i technicky, že se s nimi „nedá držet krok“. Cítím, že se nám vzdalují :-(.Chtěla bych najít odpověď nebo návod jak se k tomu postavit a jak to zpracovat v hlavě. Děkuji za názor i radu a na večerní webinář se těším. BAD.

  7. Dobrý den, nase dcerka byla v první třídě šikanovaná. Teď jev druhé třídě a stále se s tím nevyrovnala. Šikana se řešila, udělala se opatření. Ale jakmile se objeví situace, která je trošku podobná co se jí dělo, zapne se amygdala a je konec. Buď šílený pláč anebo šílený vztek. Bohužel doma je to dost často tak, ze je na nás vzteklá až zlá. A nelze se s ní domluvit. Nebo naopak je vystresovaná a hroutí se.

  8. Dobrý den, jak se chovat k dceři 18 let, ve třetím ročníku na střední škole – neučí se , lže, nerespektuje domácí pravidla, někdy je na okolí velmi hrubá, škola píše, že její výsledky jsou tak špatné, že ročník asi nedokončí (již první i druhý ročník měla alespoň jeden reparát). Má obrovské emoční výkyvy, takže už měla konzultaci s psychiatrem, který doporučil mírná antidepresiva. Škola je asi nad její schopnosti a dokončila by jí, s nějakým úsilím, Pořád říká, že si maturitu chce udělat, ale nic pro to nedělá. Její priorita je přítel, který už pracuje.
    Stále nevím, do jaké míry být podporující rodič a usilovat o to, aby dcera měla nějaké vzdělání a kdy už bouchnout do stolu, dceru donutit si najít práci a bydlení a nechat jí životem si ujasnit, co vlastně chce a co bude dělat. Současně se bojím, pokud jí pošleme do práce mezi lid se základním vzděláním, aby ji to nenasměrovalo na drogy, šikanu apod. (vzhledem k její povaze- zasněný introvert s ADD). Děkuji eva

  9. Dobrý den,
    pořád přemýšlím, jak s dětmi nenásilně komunikovat, být respektující, poskytnout potřebný prostor, ale zároveň pevně stanovit hranice. Být zkrátka laskavě důsledný. Také jak nejlépe hledat „přirozené důsledky“ při nedodržování dohodnutých pravidel. Nechci trestat, ale většinou mě nenapadá účinná zpětná vazba o nevhodném chování..

  10. Dobrý den
    vychovala jsem 3 děti, nyní je jim od 36 do 26 let, ani jeden z nich se mnou nemluví a já vůbec nevím proč, z jakého důvodu, co se děje… před cca měsícem mi diagnostikovali karcinom plic, nevím jak má léčba dopadne, co se bude dít atd, jen když jsem prosila prostředního syna o odvoz do nemocnice asi 35 km od nás, nemohl, vymluvil se, že je mimo, posléze jsem zjistila, že je to lež, celou dobu byl doma, nyní o víkendu jsem odnášela vnukovi hračky, snacha mě ale odmítla do domu pustit, že se mnou nebude mluvit a že ode mě nic nechce, co mi psal syn v sms… byla jsem v šéku, že prý na mě zavolají policii, když tam budu chodit a dělat bordel, jenom jsem zazvonila na souseda, abych netahala tu nacpanou tašku zase domů, dala jsem to tedy tomu klukovi, řekla mu, že mám rakovinu a ať je vyhodí klidně do popelnice sama… od té doby jsem s nimi nemluvila, pouze ty sms mám schované v mobilu.
    Děkuji za rady, ráda si vás poslechnu všechny. Dana

    1. Dobrý den, to je moc těžká věc. Pokud s Vámi děti nekomunikují, bude to mít nějaký důvod. Bez jeho znalosti se nikam neposuneme, resp. neposunete. Muselo se ve vztazích něco zásadního stát, co způsobilo, že to teď vypadá takhle. Pro Vás to musí být o to těžší, že teď ještě bojujete s nelehkou nemocí. Snad se máte o koho opřít. Kdyby děti, nebo aspoň některé souhlasilo, mohli byste se společně setkat u rodinného terapeuta a vyjasnit si, o co jde, a zkusit k sobě najít cestu.
      Držte se a hodně štěstí! MP

  11. Dobrý den Paní Peterková, máme nevidomého osmiletého syna, právě ve čtvrtek mu bude už 8 let. Nevím jak to udělat aby mě poslouchal, když mu něco přikážu tak prostě nic, nedbá na to, nechci ho přemlouvat, nerespektuje nás, mě a přítele, respektuje ty kolem, je dost chytrej takže tomu rozumí. Jen tak k něčemu ho nepřinutím. Nevím si s ním rady, nevidí, nevím jak ho zabavit, neumím si s ním hrát.Přes týden jsem s ním sama doma cca od 13h. Přítel chodí na odpolední a teďka když bohužel nechodí do školy tak je to obtížné, není v kontaktu s ostatními dětmi a s blížícími prázdninami to bude stejné…je to depresivní a už dlouho. Pustím si pak záznam, to pojedeme do Prahy se sestrou k doktorovi. Děkuji Vám, za případné možné rady. Veronika

  12. Dobrý den, můj 8 letý syn se pokouší vše obcházet, zjednodušovat si… vlastně se mi chce napsat slovo „vobchcat“, ale nevím, jestli si můžu dovolit tento termín… nicméně už je to venku, omlouvám se, ale zrovna dnes toho mám už prostě nějak dost. Neustále musím na vše dohlížet, od čištění zubů, přes školu, až po přípravu sportovního oblečení na trénink (o jídle ani nemluvím). Často se vzteká, je mnohokrát až zlý a to konkrétně jen na mě.
    Je zvyklý, že s ním o věcech mluvím na rovinu a zajímá mě jeho názor na věc (když si můžu dovolit nechat ho rozhodnout). Vím, že sám o spoustě věcí ví, že je nedělá správně a pořádně, ale je to tak pro něj jednodušší, tak proč by se namáhal… Je to vyčerpávající a demotivující. Často mi pak rupnou nervy a řvu, pak toho lituji a znovu vedeme debatu… a tak pořád dokola…. Snažím se přemýšlet nad věcmi z jiného úhlu a začínat od sebe, ale nějak se mi nedaří… A on denně zlobí a „zlobí“ a nikdo s toho není úplně šťastný 🙁 Na webinář se vážně těším 🙂 díky za skvělé téma

  13. Dobrý den,
    mám dva kluky, jednoho téměř 11ti letého a jednoho skoro 14ti letého a už téměř 5 let je vychovávám sama. Hodně bojujeme s tím starším, který má diagnózu ADHD, k tomu sklony k manipulaci po otci a navíc je v pubertě. Naprosto odmítá akceptovat dospělého jako autoritu (učitele, mě,…), nedá se s ním domluvit ani po dobrém a v podstatě ani po zlém, omezením nějakých jeho „požitků“ – mobil, hra na playstationu,… Pokud chci, aby mi dal telefon do té doby, než bude mít hotové věci do školy, odmítne to s tím, že to je jeho telefon a nemám na to právo (pravdou je, že telefon si koupil za své peníze), pokud mu řeknu, že bude trávit jen nějakou omezenou dobu denně na mobilu, není v podstatě páka, jak ho od mobilu odtrhnout,… Co s tím? Jaký v tomto případě zvolit přístup?

    Předem děkuji za nějaké doporučení!

    S pozdravem
    VCH

  14. Dobrý den, někdy by stačilo, aby maminky odložily telefon, potom by se dokázaly vcítit do situace: jestli se dítě klasicky vzteká nebo je už zoufalé, že ho nikdo nechce chápat. Uvědomit si, že to není povaha (ach joooo, kámoška má tak hodné dítě a já mám smůlu a mám zlobivé), ale moje (naše ) výchova, většinou obrácená, kdy se všechno dovolí a jak dítě roste, začne se utahovat, protože se zjistí, že se dítko chová jako rodič (bude to jak já chci a basta), místo toho, že nastavím miminku mantinely, dokud nemá rozum ,ale pouze reflexy. Pak mohu povolovat. Rodič, který tvrdí, že si samo dítě (mimino) řekne, kdy půjde spát, oblékat se, co bude jíst… no se nezlobte, ale jak to má vědět? Dále pokud si budu myslet, že si pořídím děti, ale nic neslevím ze svého dosavadního života, např. přece si MUSÍM OD NĚHO ODPOČNOUT a nedokážu je přijmout do života naplno, to ať raději vymřeme. Dále místo tahání dětí po psycholozích tam nejprve poslat maminku, potažmo rodiče, aby si uvědomili, že dítě je jejich zrcadlem. Maminky přestat vychovávat z partnera živitele, inseminátora, kuchařku, uklízečku, vychovatelku, chůvu a vychovat nejprve sebe a pak děti. Chlapi konečně bouchnout do stolu a zůstat chlapem. Všichni dohromady aby si uvědomili, že pohoda,tolerance a respekt v partnerství je nejjednodušší výchova příkladem a nejkratší cesta ke šťastným a hodným dětem. Ponožky, tričko a kšiltovku si sladí dítě samo, až přijde čas (nebo taky ne, bude-li vědět, co je a co není důležité). Jak jednoduché!!! Jana.

    1. Místo konstruktivního dotazu jen slovní průjem mravokárce, paní Jano…!! P.

      1. Diskuze není jen o dotazech (?) Přečetla jsem si všechny příspěvky zde, a co jsem napsala, sedí na všechny! Stále i nadále je to takto jednoduché. Jsou to moje zkušenosti a vidím to všude kolem sebe, ať v kladném nebo záporném provedení. Pod příspěvek se alespoň dokážu podepsat jménem. Konkrétně – co v mém příspěvku vám tak vadí, snad jste se tam našla? Vychovala jsem 3 děti a v životě jsme neřešili nic tak zásadního, co v dotazech výše. Možná to bylo jen nepochopeno, ale spoustu problémů si „vyrábíme“, abychom měli co řešit, za co se nechat litovat…..Dobře, nezapadám sem, už zde tedy nebudu obtěžovat a nechám místo jiným -jak uvedeno-slovním průjmum. Omlouvám se, myslela jsem, že je to zde diskuze mezi diskutujícími. Přeji všem, ať problémy vyřeší a hezký den.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *