Archiv štítku: vztahy

Co dělat, když mám strach o své blízké?

pic

„Dobrý den. Paní doktorko velmi rád čtu Vaše články, čímž za ně velmi děkuji. Nyní jsem již v částečném inv. důchodu, z důvodů těžkých depresí. Myslím si že nejsem úplně blbej a blázen. Jenže jak se mám zbavit těch pocitů že mi někdo blízký zemře, a já zůstanu sám a potom prázdno. Omlouvám se ale tyto myšlenky nejde z hlavy vyhnat.“

To je starost, o které mi pan K.P. napsal sem na web do jedné diskuse. A o které mluvilo a mluví i spousta jiných lidí, s nimiž se setkávám coby psycholožka i coby „normální člověk“. Tak proto tenhle článek o tom, jak myslím, že bychom na ty nadměrné obavy mohli jít.

Vztahy, láska, blízcí lidé – když dojde na lámání chleba, je právě tohle naše téma číslo jedna. Bronnie Ware ve své knížce o umírajících lidech píše, že lidé před smrtí nejvíce řeší právě vztahy s druhými lidmi a svou úlohu v nich.

Podle Aristotela je člověk „zoon politikon“ – doslova společenský živočich.

Když budete ve vězení a budou vás chtít potrestat ještě víc, půjdete na samotku.

A zkuste si představit, jaké to je, když se ve třídě každý s někým baví, jenom vy nemáte s kým.

Prostě vztahy hrají v životě člověka jednu z hlavních rolí a tak se není čemu divit, že se o ně bojíme. Potažmo že se bojíme o lidi, s nimiž ty vztahy udržujeme.

Zásada č. 1:

Strach o blízké je normální.

***

Máme ale ještě (mimo jiné) jeden vztah, a to vztah ke smrti. Většinou se smrti bojíme, chápeme ji jako zlo a používáme různé psychické manévry, abychom se těch znepokojivých myšlenek aspoň na chvíli zbavili. Většinou si asi bereme na pomoc vytěsnění, popření, intelektualizaci (zde je článek o těchto psychických obranných mechanismech).

Jenže smrt nikdo z nás „neukecá“. Ani svou, ani smrt lidí, na nichž nám záleží. Takže ano – je potřeba přijmout, že smrt si pro mě a pro všechny lidi kolem, které znám i neznám, jednou přijde. V jakém pořadí to bude, to nechám na někom jiném.

Dříve se člověk se smrtí sžíval mnohem přirozeněji – jednak je to významné téma křesťanské víry (samozřejmě i jiných duchovních systémů), a pak také lidé obvykle umírali doma, takže každý člověk byl zpravidla několikrát během svého života svědkem konce člověka jiného.

V současné době je mezi lidem křesťanství i domácí umírání rozšířeno mnohem méně – chybí nám tahle „škola přirozeného cyklu života“. Je tedy těžší zaujmout ke smrti zdravý vztah. Těžší, ale i tak možné.

Zásada č. 2

Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.

***

A teď je tu ta obava, že když nám naši blízcí zemřou, zůstaneme sami a bude prázdno. Obava je to opět vrcholně pochopitelná, ovšem pokud v nás v úvahách o ní budou převládat emoce, nemáme šanci se nikam posunout. Naštěstí máme i jinou psychickou výbavu, než jen tu emoční. Myšlenkové procesy taky něco zmůžou a ty se pokusíme aktivovat teď:

náplň života, obrázek 1

Pokud svůj život takhle drasticky omezím – tedy že jeho náplň nebo význam tkví pouze ve vztahu k několika (například čtyřem) nejbližším lidem, pak je jasné, že jejich případnou ztrátou končím. Zbude jen prázdno.

Ovšem život nás všech toho v sobě skrývá mnohem víc. Když se o tomhle začnu s klientem bavit, vždycky dáme dohromady seznam mnoha dalších oblastí, na kterých mu také záleží. Pak vypadá to schématické vyjádření třeba takhle:

náplň života, obrázek 2

Vidíme, že „životní záběr“ je takhle mnohem větší, a zejména vidíme to, že když z něj zmizí jedna oblast, pořád tam toho ještě hodně zbývá. I k těm ostatním oblastem (které si každý může nadefinovat zcela jinak) máme totiž odpovědnost a můžeme v nich utvářet něco důležitého.

Je tedy potřeba najít sílu a říct si, že kdyby už došlo k tak nepravděpodobné a tragické události, která by mi vzala všechny nejdůležitější lidi mého života, tak mám ještě pořád „o co hrát“.

Některým, spíše racionálně založeným lidem, pak pomůže další úvaha, jež se týká posouzení pravděpodobnosti toho, že k takové události vůbec může dojít. Statistika pro rok 2013 například říká, že za celý rok 2013 zemřelo 1817 mužů a 913 žen ve věku 50 – 54 let, 134 žen a 388 mužů ve věku 30 – 34 let a celkem 37 dětí ve věku 10 – 14 let. To jsou údaje za celý rok pro celou Českou republiku. Většina lidí u nás umírá až ve vysokém věku. Obvykle přitom máme své nejbližší věkově různě rozprostřené a pravděpodobnost, že přijdeme o všechny, je proto extrémně malá.

Rozumová úvaha nás tedy dovede k dalším dvěma zásadám:

Zásada č. 3:

Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.

Zásada č. 4:

I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.

Pokud si chcete o tom přečíst něco víc, doporučuju vám knížku Člověk hledá smysl, kterou napsal Viktor E. Frankl – člověk, který prožil koncetráky a přišel v nich o mnoho.

A my už jdeme do finále.

Zásada č. 5:

Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.

Jak si už všimlo pár chytrých hlav, každý strach je nakonec redukovatelný na obavu, že něco nezvládnu. Při troše snahy a štěstí se vnitřní nastavení dospělého člověka nakonec poskládá tak, že si uvědomí, že prostě zvládne všechno. Neví zatím jak, ale prostě až to přijde, tak si poradí. Jako dosud vždy.

Výzva k akci (protože bez akce se nikdo ke zlepšení svých podmínek nedopracuje):

Nakreslete si nějaké podobné schéma, jaké je v tomto článku na ukázku – sestavte si náplň a smysl svého života. (Smysl ve Franklově pojetí – tedy ne to, jaký smysl má život pro mě, nýbrž jaký smysl já mohu dát svému životu.)

Shrnuto: Strach, který P.K. a jiní lidé popisují, je přirozený a ovšem také iracionální. Týká se situace, která velmi pravděpodobně nikdy nenastane, a předkládá nepravdivý závěr. Asi všechny nás podobná úvaha někdy během života napadne – je ale podstatné, jestli ji popřejeme trochu té zasloužené pozornosti nebo si z ní obsedantně uděláme každodenní téma. Ten nežádoucí jev nastane buď, když o tom budeme přemýšlet moc, a nebo, když budeme téma smrti popírat. Naopak zdravé vyrovnání se s touto závažnou úvahou probíhá dle mého názoru v krocích, které jsem v článku popsala a které tu ještě opakuju:

  • Strach o blízké je normální.
  • Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.
  • Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.
  • I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.
  • Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.
  • >>> Pokračování textu >>>

    Dobré vztahy s tchýní

    Společně se svým partnerem dostáváte i jeho rodiče. To, jestli s nimi vyjdete nebo ne, se hodně projeví i na vašem partnerském i manželském vztahu.

    Dva příběhy ze života

    Příběh z poradny: Mladá žena, říkejme jí třeba Alice, si stěžuje na tchýni, která jí neustále radí, jak se má starat o malého syna, jak si zařídit dům a samozřejmě i jak má pečovat o svého manžela Petra. Tchýně i tchán jim kontrolují pohyby na bankovním účtu a upozorňují svého syna na „zbytečné utrácení“ jeho manželky. Alice s Petrem jsou na tchýni a tchánovi závislí – bydlí v domě, na který jim oni dali peníze, Petr pracuje v jejich firmě. Petr si nedovolí jít proti svým rodičům; bojí se, že kdyby jim například znemožnil chodit na jeho internetové bankovnictví, urazili by se. Petr je z jedné strany pod tlakem svým rodičů, z druhé strany „to schytává“ od své nešťastné manželky. Prognóza vztahu je špatná.

    Jiný příběh, tentokrát z jednoho semináře: Stejně jako předchozí dvojice nemá ani Lucka s Jardou ideální vztah s Jardovou matkou. Bydlí ale ve svém a hlavně: Jarda jednoznačně stojí za svou manželkou. K rodičům se chová slušně, ale jasně jim naznačil, že si s Luckou budou dělat věci po svém. Prognóza vztahu je velmi dobrá.

    Nejlepší je nenechat problémy vůbec vyvinout

  • pořiďte si vlastní bydlení
  • stanovte hranice a dělejte si věci po svém
  • pokud k vám chodí bez ohlášení jak domů, přijďte jim jednou otevřít nazí
  • respektujte povahu tchýně a tchána
  • chovejte se k nim zdvořile a s taktem
  • nestěžujte si na ně manželovi
  • chvalte, co dělají dobře
  • zajímejte se o ně, jejich názory a zkušenosti
  • nepřipusťte soutěžení s tchýní o to, která líp vaří, žehlí a podobně – nedá se vyhrát
  • nedorozumění okamžitě vyjasňujte
  • v případě problémů buďte ten/ta, kdo má víc rozumu a spor nehrotí
  • >>> Pokračování textu >>>

    Morální vývoj – jak posuzujeme dobro a zlo

    Klíčovým problémem morálky je otázka „dobra“ a „zla“, resp. „správného“ a „špatného“. Filozofie, resp. etika řeší problém morálky snad po celou dobu od svého vzniku s tím, že se zaměřuje spíše na to, jak by lidé jednat měli. Psychologie se zase snaží zjistit zejména to, proč lidé jednají tak, jak jednají. >>> Pokračování textu >>>

    Ublížíte na povel?

    Přibližně před 50 lety zrealizoval Stanley Milgram experiment zaměřený na výzkum krutosti a poslušnosti, čímž si mimo jiné zajistil místo ve většině učebnic psychologie. I přes některé připomínky zejména etického charakteru se tento experiment stal klasikou a je stále velmi inspirativní. Milgrama zajímalo, zda lidé dokáží „na povel“ ublížit někomu jinému, koho vůbec neznají (na rozdíl od ubližování z nenávisti k někomu konkrétnímu). Co byste řekli – jsou krutost a agresivita výsadou nějak specificky disponovaných lidí, nebo jsou takových činů schopni i lidé „slušní“, „normální“ – pokud se jim poručí?

    Myslíte si vy o sobě, že byste se mohli stát dozorci v koncentračním táboře, mučit nevinné lidi, posílat je na smrt, případně tyto „rozsudky“ vykonávat? Nebo jiná situace: Dokázali byste dávat silné a bolestivé elektrošoky druhému člověku, kterého neznáte, až do jeho bezvědomí? Že odpovědi naprosté většiny lidí budou negativní, není obtížné odhadnout. Stejnou představu o sobě měli zpočátku nejspíš i účastníci zmíněného pokusu.

    Představte si následující situaci: V respektovaných novinách (žádný bulvární plátek) si přečtete inzerát, že slavná univerzita hledá dobrovolníky, kteří by byli ochotní zúčastnit se experimentu zaměřeného na výzkum učení. (Šlo o univerzitu v Yale, tedy pokud jde o renomé, přibližně americký ekvivalent naší Karlovy Univerzity.) Chcete jim pomoci a třeba také zjistit, jak takový psychologický experiment probíhá, a přihlásíte se. Podle dohody přijdete v určitý den a hodinu na onu univerzitu, kde vás v laboratoři přivítá doktor Milgram osobně. Vysvětlí vám, že se výzkumem učení zabývá velmi dlouho a právě se chce ubezpečit, že jeho nová technika zlepšující paměť při učení skutečně funguje tak dobře, jak se to doposud jeví. Za svoji ochotu přijít dostanete nějakých sto, sto padesát korun – ty jsou vaše, i kdybyste experiment nechtěl dokončit.

    S vámi je tam ještě jeden dobrovolník – jeden z vás bude „učitelem“ a druhý „žákem.“ Onen učitel přečte žákovi několik dvojic slov (třeba ježek – tužka); žák si je má zapamatovat a později, když učitel řekne jedno z těch slov (ježek), má žák doplnit příslušné druhé slovo (tužka). To je prosté. Samozřejmě se vyskytnou nějaké chyby a tato technika je založena na předpokladu, že chyb bude méně, budou-li trestány. Trestem v tomto případě je udílení elektrických šoků. Jakmile se žák splete, učitel mu prostřednictvím generátoru „pošle“ šok. Experimentátor vám předvede, jak vypadá šok o síle 45 V – je nepříjemný a trochu bolestivý. Na přístroji je 30 tlačítek – stisknutí prvního z nich znamená udělení šoku o síle 15 V, postupně mají šoky stále vyšší hodnotu – až 450 V. Kromě číselných hodnot pod tlačítky jsou na panelu ještě nápisy typu „slabý šok“, „nebezpečí: silný šok“ až po „XXX“ na konci u vysokých hodnot (Cumminsová, 1998). Když žák udělá první chybu, učitel stiskne tlačítko s nejnižší hodnotou šoku, při druhé chybě stiskne druhé a tak dále – síla šoku roste s každou další chybou. Doktor vás ale ujistí, že nemusíte mít obavy, že chyb se dělá velmi málo a hodnoty šoků tak zůstávají v rozumných mezích. Navíc musíte sílu šoku předem nahlas oznámit doktorovu pomocníkovi, který s vámi bude v místnosti. Na otázku, zda se stále chcete experimentu účastnit, odpovíte oba kladně.

    Potom vy a ten druhý dobrovolník losujete, kdo bude hrát kterou úlohu, a na vás připadne role učitele. Všichni se odeberete do sousední místnosti, kde je žák upoután na křeslo. Pomáháte doktorovi přidělávat žákovi elektrody na zápěstí, která se předtím potřela speciální mastí, aby se případně nevyskytly popáleniny a puchýře. Pak odcházíte zpět do místnosti s generátorem proudu. Na žáka odtud nevidíte a mluvíte s ním prostřednictvím telefonu. Experiment může začít – čtete vždy jedno slovo z dvojice a žák má doplnit druhé. V případě chyby stisknete tlačítko na přístroji a žák dostane elektrický šok.

    Oproti původnímu předpokladu dělá žák poměrně dost chyb – správná je jen asi každá čtvrtá odpověď – a síla šoku rychle roste. Když se jeho hodnota pohybuje kolem 120 V, žák křičí, že to bolí. Zeptáte se experimentátora, zda máte pokračovat – ten řekne, že ano. Při síle šoku 150 V se žák domáhá ukončení pokusu, při 180 V je už pro něj bolest nesnesitelná. Experimentátor vás při znejistění opakovaně žádá, abyste pokračoval a při chybách napětí dále zvyšoval. Slyšíte od něj výzvy jako – „Pokračujte, prosím. – Pokus vyžaduje, abyste pokračoval. – Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat“ (Fromm, 1997). 300 V – žák buší na stěnu své místnosti, což učitel dobře slyší. Také křičí, že už nebude odpovídat. To se již blížíte k hodnotám, které jsou na panelu označeny nápisem „XXX.“

    Elektrický šok má hodnotu 330 V a z místnosti, kde je žák, se již nic neozývá. Je tam naprosté ticho. Znervózníte; experimentátor vás ale ujišťuje, že ačkoli šoky jsou bolestivé, žákovi nehrozí žádné trvalé poškození organismu. Pokračujete tedy dál, až má šok sílu 450 V. Tím to končí, protože vyšší hodnota už na generátoru není. Je vám všelijak a jste rádi, že to máte za sebou.

    S experimentátorem pak jdete do místnosti, kde je žák. K vašemu překvapení se usmívá a vypadá spokojeně. Dozvídáte se, vás oklamali – výzkum se netýkal paměti, nýbrž poslušnosti vůči autoritě (v tomto případě byl autoritou ten k šokům povzbuzující experimentátor). Losování bylo zmanipulované – na obou kartičkách bylo „učitel“; onen „žák“ byl asistent výzkumníků a žádné šoky od vás nedostával. Jeho odpovědi, křik a nářky jste poslouchali z magnetofonového záznamu.

    Pak s vámi oba pohovoří o smyslu toho výzkumu, vyplníte dotazník. Spojí se s vámi ještě po několika týdnech, aby se zeptali, zda ve vás studie nezanechala nějaké negativní pocity. Odpovíte, že naopak – jste rádi, že jste se experimentu zúčastnili.
    Toto vše, od začátku do konce, by se vás týkalo tehdy, pokud byste patřili mezi většinu pokusných osob. 95% z nich totiž dávalo šoky až do síly 300 V (to žák začal bušit do stěny); 65% došlo až ke 450 V. 80% účastníků („učitelů“) následně uvedlo, že jsou za svou účast v experimentu rádi.

    Kde se vzalo tak vysoké číslo lidí, kteří vyčerpali celou škálu šoků? Stanley Milgram došel k závěru, že tito účastníci se necítili být zodpovědní za to, co dělali – svou odpovědnost přenesli na experimentátora, který je v udílení šoků povzbuzoval; komentovali svou poslušnost tak, že jim doktor řekl, ať pokračují, že to žákovi neublíží; že jen dělali, co nařídil (v této souvislosti lze doporučit ke shlédnutí vynikající dvoudílný film Norimberský proces). Záleželo také na tom, kdo příkazy udílel – pokud to byl jakoby jiný dobrovolník (ve skutečnosti Milgramův spolupracovník), šla poslušnost dolů. Právě tak tomu bylo i tehdy, když pokyny udílel samotný žák a když učitele úkolovali dva experimentátoři, kteří se spolu dohadovali a každý pak říkal něco jiného. Procento poslušných rovněž kleslo, když byl žák s učitelem v jedné místnosti.

    Zda jsou výsledky této studie šokující a ne právě optimistické, nebo zda nevypovídají o chování lidí v reálném životě skoro nic, to je otevřená otázka. Jako u všech pokusů, existuje i zde problém ekologické validity – tedy do jaké míry lze užít výsledků takového laboratorního experimentu k odhadu chování lidí v běžném životě. Erich Fromm (1997) například argumentuje, že v situaci psychologického experimentu se lidé chovají jinak – spíš než jako realitu ho berou jako hru (a ve hře nebo v  představách lze druhému klidně i ublížit, protože vše je „jenom jako“). Nicméně náš každodenní život a celá řada situací výsledkům tohoto pokusu občas dávají za pravdu – autority (rodiče, nadřízené, učitele, veřejné činitele) máme místy tendenci poslechnout, ačkoliv se to příčí našemu vnitřnímu přesvědčení a jsme pak připraveni „hodit“ případné negativní důsledky na ně. Na druhou stranu, bez určitého respektu a občasnému podřízení se autoritám by nikdy nemohla vzniknout a fungovat žádná lidská společnost. Míra poslušnosti je otázkou přiměřenosti a každý si ji musí zodpovědět sám.

    Tento článek v pdf: zobrazit | stáhnout

    PhDr. Michaela Peterková
    www.psyx.cz

    Doporučuji:
    Online test osobnostních vlastností – Jakou máte povahu?

    Online test vztahových vlastností – Jak se vaše povaha projevuje v mezilidských vztazích? >>> Pokračování textu >>>