myšlení

(newsletter z května 2019)

„Jak to jako myslíš, že přijdeš pozdějc!? To nemyslíš vážně!“

„To je ale hrozný, zas ta kolona, já se zblázním!“

„Jestli se mi to zas nepovede, jsem fakt úplně k ničemu.“

Podobné myšlenky, ať už vyslovené nebo „jen“ myšlené, jsou vstupenkou do zóny úzkosti, nervů a nespokojenosti. Dám vám dnes návod, jak na ně.

Pokud chcete zažívat nespokojenost se sebou, druhými a světem kolem, jedna z nespolehlivějších
cest k ní je cesta nároků, nejlépe nároků přehnaných. Tyto nároky mají jednu společnou věc – obsahují nějaké to „musení„:

Já musím (v tomhle uspět, i kdyby nevímco)
Ty musíš (být doma, když já to chci)
On musí (vždycky pozdravit (i když mě přehlédne))
Ona musí (okamžitě a natrvalo zmizet) (bradavice)
Ono musí (být k sehnání) (máslo v akci)

My musíme (řešit všechno v klidu a s nadhledem)
Vy musíte (jednat s námi s patřičným respektem)
Oni musí (všechno zařídit k mé spokojenosti)

A jestli ne, tak to teda ne, to bude hrůza, konec, zblázním se.

I v úvodních výrocích je vždy nějaké to MUSÍ (nebo jeho siamské dvojče NESMÍ). Zkuste si je v nich najít, než budete číst dál.

Třeba takhle:

„Jak to jako myslíš, že přijdeš pozdějc!? To nemyslíš vážně!“ > Ty prostě musíš přijít normálně! / Nesmíš přijít později.

„To je ale hrozný, zas ta kolona, já se zblázním!“ > Ta kolona tady nesmí být! Mám přece nárok
projet plynule.

„Jestli se mi to zas nepovede, jsem fakt úplně k ničemu.“ > Musím to zvládnout, jinak jsem
k ničemu.

Všelijaká naše MUSÍ / NESMÍ se vztahují k nám samým, ke druhým lidem, nebo ke světu. Jsou
to přehnané požadavky a jejich splněním podmiňujeme svou existenci a spokojenost. Když je budete používat často a v řádné síle, pocítíte vlastní nedostatečnost, pohrdání druhými a naprostou nespokojenost se stavem věcí vezdejších.

Jenom bábovky, co to nevydrží a chtějí se cítit líp, změní tyto nároky na preference:

„Byla bych radši, kdybys přišel dřív, ale pokud to nejde, zařídím se podle toho.“

„Kolona, nepříjemná věc. Ještě že s sebou mám čtení, nějak to vydržím.“

„Udělám všechno pro to, aby se mi to povedlo. Když to nevyjde, naštve mě to, ale asi to nebude konec světa.“

A vůbec si hlídají, o čem všem si myslí, že to musí nebo nesmí být, protože toho je ve skutečnosti strašně málo.

Jsou i rozumná MUSÍM – Musím donést nemohoucí mámě oběd, Musím pozorně řídit, Nesmím krást šampony. Tyto rozumné příkazy/zákazy se týkají oblastí jako je přežití (sebe a druhu) a v té souvislosti
základních (skutečně jen základních) společenských norem.

Ale těmito nuancemi si nekomplikujte život, a pokud chcete v bahýnku nespokojenosti honit své pochodující nervy, cpěte MUSENÍ, kam to jen půjde – a ono to půjde 😉

Poslední květnový a důkladně zalitý pozdrav (spolu s pár odkazy níže) posílá

Michaela Peterková >>> Pokračování textu >>>