(Newsletter z dubna 2019)
Hezký den,
asi nemáte rádi pocity viny. Otravují, hlodají, ruší, žerou. V dnešním Zpravodaji chci tyto morální signály zbavit jejich špatné pověsti a ukázat, že když s nimi umíme dobře pracovat, mohou nám pomoct, abychom byli snesitelnější, a také jak se uplatní ve výchově dětí a jiných lidí kolem:)
Nejdříve jeden příběh:
Byl jednou jeden trenér plus minus desetiletých hráčů amerického fotbalu a ten měl v týmu kluka, se kterým to nebylo snadné. Tenhle kluk měl všechny předpoklady pro to, aby skvěle hrál, ale on místo toho šaškoval, cákal po ostatních vodu a strkal jim prsty do uší. Trenér si pro něj připravil tuto řeč:
„Chci, aby ses teď podíval na svoje spoluhráče. Přemýšlej o tom, co všechno dělají pro tým. Snesou rány, zašpiní se, zpotí, běhají do posledního dechu a někdy se jim chce vysílením až zvracet. A teď si odpověz na tuhle otázku: To, co děláš ty – pomáhá, nebo škodí to týmu?„
Bylo ticho. Trenér pokračoval:
„Když děláš něco, co týmu škodí, škodíš i svým spoluhráčům, kteří tě na hřišti chtějí chránit, bojovat za tebe, riskovat zranění, aby ti soupeř nevzal balon. Od teď se tě budu často ptát na tuhle věc. A když zjistíš, že jsi týmu uškodil, nechci, aby ses cítil špatně, ale abys s tím něco udělal. Chápeš, o co mi jde?“
A tenhle kluk přišel už na příští trénink proměněný. Makal a
zjistil, že ostatní ho berou mnohem víc, než když předtím dělal ty svoje
srandičky.
(Volně podle The Upside of Your Dark Side, Kashdan a Biswas-Diener.)
Co se stalo? Trenér v tomhle klukovi vyvolal pocit viny a
hoch se díky tomu (nepříjemnému) pocitu
vylepšil. Pochopil, že to, co dělal předtím, škodilo ostatním, a že má
alternativu – že může místo toho dělat něco jiného, lepšího.
Výzkum ukazuje, že vězni, kteří měli pocit viny, se spíše přiznali ke svým činům, litovali jich, snažili se napravit vzniklé škody a méně často recidivovali. Lidé se sklony ke vzniku pocitům viny řídí méně často opilí, neberou tolik drogy, nekradou a nenapadají ostatní. Zkrátka – pocity viny nám pomáhají být lepšími lidmi.
Musí se to s nimi ale umět, protože umí být i přehnané, otravné až sžírající. Je potřeba pohlídat si hlavně jednu zásadní věc, o které jsem ve Zpravodajích psala už xkrát: Kritizovat máme (u sebe i druhých) vždy jen chování, nikdy osobnost jako celek.
Co to znamená v praxi?
Trenér neřekl – „Ty jsi otravný“. To by kritizoval toho kluka jako celek.
Řekl – „To, co děláš, …“ Zaměřil se na chování.
Tohle je extrémně důležité. Proč? Protože své chování můžeme změnit, ale sebe jako celek ne.
Pokud napadneme osobnost druhého, většinou se dočkáme toho, že dotyčný se bude bránit, bude se snažit hodit odpovědnost na někoho jiného (Já za to nemůžu, to matka, geny, voni…) nebo zlost, kterou v něm taková kritika vyvolá, obrátí proti druhým či sobě (Starej se o sebe!, Jsem hrozný/á.)
Nikdo nechce slyšet, že je špatný, ale většinou snese oznámení, že něco špatně udělal.
Pozor ještě na jednu častou chybu – a sice tendenci radit druhým, co mají dělat a jak to mají dělat. Nesnášíme zejména to druhé. Pokud srozumitelně poukážeme na to, co člověk udělal špatně, on už si vyhodnotí sám, co s tím. Zvládnou to i celkem malé děti.
Trenérovu otázku můžeme použít na svoje děti doma: To, co děláš – pomáhá, nebo škodí to situaci?
Také v partnerství: To, co děláš – pomáhá, nebo škodí to našemu vztahu?
A koneckonců i sami ve vztahu k sobě: To, co dělám – pomáhá, nebo škodí to mému životu?
Tak ať to s pocity viny umíte dobře koulet!
Hezký prodloužený víkend!
Michaela Peterková
_________________________
PhDr. Michaela Peterková
Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz
PS. Aby si člověk adekvátně připustil, že dělá něco špatně, musí mít v pořádku sebedůvěru. A to zdaleka každý nemá.
Pokud Vás zajímá, jak na tom jste, zkuste SELF – TEST SEBEVĚDOMÍ. Proklepne vaše nitro z mnoha stran, podívá se i na vaši závislost na názoru ostatních a na citlivost vůči odmítnutí.
Test je online, výsledek máte za chvíli a pořád ještě za velmi lidovou cenu.
Jít k Testu sebevědomí
