Jak si zakomplexovat dítě

dítě v čepiciKomplex či pocit vlastní méněcennosti je poměrně častým problémem, který lidem znesnadňuje bytí se sebou samými a následně komplikuje i soužití s druhými lidmi. Pokud někdo (vědomě nebo nevědomě) pochybuje o vlastní hodnotě a nedůvěřuje si, těžko může správně ocenit druhé a věřit jim.

Platí, že přesně a pouze v té míře, v jaké přijímáme a máme rádi sami sebe, můžeme přijímat a milovat druhého (v této souvislosti je třeba odlišovat skutečnou lásku od parazitování na druhém, které se láskou často a nesprávně nazývá). V následujícím výčtu jsou uvedeny nejčastější výchovné chyby podle Rolfa Merkleho (Žárlivost, 1997), které mají za následek nízké sebehodnocení a pocit méněcennosti takto „vychovávaného“ človíčka:

Podmíněná láska

Malé dítě je na rodičích do značné míry závislé a potřebuje jimi být milováno. Pokud rodiče vážou svoji náklonnost na splnění nějakých podmínek, dítě se naučí, že lásku si je možné (a nutné) vykupovat. Např. „Dokud to nesníš, ani za mnou nechoď“, „Zlobíš, nemám tě rád/a“. Dítě si na základě takových sdělení nevědomě vytvoří pravidlo, že může být přijímáno a milováno jen tehdy, když něco bude či nebude dělat. Toto pravidlo pak aplikuje nejen v přístupu k sobě, ale i k druhým lidem, a svoji i jejich hodnotu váže na splnění určitých podmínek (co umí a neumí, co a jak dělá nebo nedělá, jaký je nebo není apod.). Láska ve své čisté podobě je přitom zadarmo; je to dárek patřící druhému bez jakýchkoliv podmínek.

Necitlivé srovnávání s ostatními

Tohle je častý výchovný prostředek – „Podívej se na Mařenku, jak krásně píše, a ne jako ty, troubo“, „Jo, to sousedův Vášek je šikovnej kluk – z toho něco bude, na rozdíl od tebe“ atp. Dítě si takhle osvojí, že lidé se v zásadě dělí na schopné a neschopné, chytré a hloupé či hodné a zlé, a samo je často zařazováno k těm druhým. Naučí se prohrávat ve srovnávání s ostatními a pocit méněcennosti je na světě. Zvyk přehnaně se ohlížet po druhých a hledat, v čem jsou „lepší“, si pak dítě nese až do dospělosti a stále prohrává, protože každý člověk je vždy v něčem lepší nebo má něčeho víc než druhý a podobně. Ve skutečnosti je to normální, přirozené, ale takhle vychovanému dítěti tento fakt uniká, stále se porovnává a stále prohrává.

Odsuzování celé osobnosti

Člověk není totéž, co jeho chování, ale mezi tyto dva fenomény se občas chybně klade rovnítko. Udělá-li dítě něco špatného, je celkově považováno za špatné („To se dělá, krást hrušky z cizí zahrady? Jsi darebák.“, „Ty nemehlo..“, „Jsi hloupý…“). Dítě si zafixuje, že udělat chybu znamená být neschopný nebo špatný, a protože (jako všichni lidé) dělá stále nějaké chyby, vypěstuje si pocit neschopnosti či méněcennosti. (Adekvátní reakce ve výše zmíněném příkladě by byla třeba „Krást je špatné, protože …, příště už to nedělej“, „Nestrpím, abys kradl/a“ apod.)

Více kritiky, než pochval

Naše společnost obecně je zaměřená na chybu a skupina rodičů není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Na svých dětech si kdykoliv najdou něco, co jim lze vytknout, ale s pochvalami je to už výrazně slabší. Udělat něco správně se obvykle pokládá za samozřejmost, která není hodná komentáře, a chyby se naopak zveličují. Dítě je navíc v pozici, kdy se všechno teprve učí, takže se zcela přirozeně dopouští mnoha chyb. Je-li za ně necitlivě kritizováno („Debile“, „Blbče“, „Z tebe nikdy nic nebude“ apod.), těžko si vytvoří potřebnou sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty. Dítě tato rodičovská měřítka internalizuje (vezme za své, zvnitřní) a naučí se nevšímat si vlastních úspěchů na jedné straně a neodpouštět si pochybení na straně druhé.

Potlačování oprávněné hrdosti

Z obavy, aby si dítě neosvojilo aroganci a domýšlivost, potlačují rodiče jeho oprávněnou hrdost na vlastní dobrý výkon („Jen si nemysli, že už všechno znáš“, „No, tak jednou se ti něco povedlo, ale to nic neznamená“, „Ty z toho naděláš, ale zatím jsi ještě nic nedokázal/a“). Člověk se naučí nedávat hrdost najevo, případně ji ani necítit, tvářit se skromně a eventuální oprávněnou pochvalu od druhého zahrát do ztracena. Tím se ovšem zbavuje zasloužené možnosti prožít si pocit vlastní úspěšnosti a dobrého výkonu a okrádá se o opodstatněné zvýšení si sebedůvěry.

Podceňování schopností

Normální dítě mívá potřebu předvést svému okolí, co umí; rodiče ho v tom ovšem často brzdí („Na to jsi ještě moc malá“, „Radši to nech, ještě ti to spadne“, „Tomu nerozumíš“ atp.). Dítě se tak vlastně dozvídá, že je nešikovné, hloupé, nebo jinak neschopné a tento negativní sebeobraz si s sebou nese do dospělosti. Takhle vychovaný člověk se pak obává pouštět se do nových a neznámých činností, podceňuje své schopnosti a jeho možnosti zůstanou nerozvinuty; kromě toho podceňováním trpí sebedůvěra.

Shrnuto: Negativně na dítě působí hlavně nezájem a odmítání ze strany rodičů, časté používání tvrdých trestů a málo podnětné prostředí; naopak žádoucí je trpělivý, láskyplný přístup, respektování osobnosti dítěte a jeho spontaneity a ponechání přiměřené samostatnosti. Když dítěti říkáme, co se má a co se nemá, je dobré mu spolu s tím podat vysvětlení, proč. V neposlední řadě je třeba zmínit i skutečnost, že chování rodičů je pro dítě vzorem, který přirozeně napodobuje

Umění vychovávat není samozřejmé ani jednoduché. Určitě je to složitější než třeba umět řídit auto – přitom aby člověk získal oprávnění řídit auto, musí absolvovat přípravu a složit zkoušky; nic z toho však není nutné, aby mohl vychovávat dítě. Na druhou stranu je fakt, že současný nedostatečný přírůstek obyvatelstva by byl zřejmě ještě dramatičtější, kdyby existovala instituce „řidičáku na dítě“. Takže snad jen – snažme se našim dětem, těm budoucím dospělým a rodičům, usnadnit start jejich životního běhu, jak to jen budeme umět.

Tento článek v pdf: zobrazit | stáhnout

PhDr. Michaela Peterková
www.psyx.cz

Doporučuji:
Relaxace pro děti – zábavné hry pro sebedůvěru, soustředění a psychickou pohodu
Knížka o dětských psychických potížích ke stažení – Stahujte zdarma knížku Co to s ní(m) je?

Bavte se a sdílejte: