Do deprese a zase ven (skutečný příběh)

do deprese a venZdědíte křehkou nervovou soustavu, život vám shodí na hlavu pár květináčů, vy z těch ran uděláte pár chyb a je to. Bezvýchodnost, deprese. Můžete rezignovat, obviňovat všechny kolem, nebo sebrat poslední zbytky sil a něco dělat. Paní Alena je statečná ženská, která volila tu druhou variantu. Tohle je její skutečný příběh o cestách do depresivní jámy a o škrabání se ven.

Jmenuji se Alena a narodila jsem se roku 1953 ve venkovském městě. Jsem nejstarší, mám dvě mladší sestry. Od svého čtvrt roku jsem chodila do jeslí. Totéž obě sestry. Myslím, že je to téměř barbarství, dát tak maličké děti z kruhu rodiny do státního zařízení. Záporně se toto odrazilo na nás všech. Měly jsme mezi sebou problematické vazby do dospělosti.

V mojí rodině je dědičně křehká nervová soustava. Máma byla učitelka a ty jsou nepoužitelné v praktickém životě. Naštěstí jsem byla oblíbená dcera táty, který – nedostudovaný inženýr – byl ze selského pragmatického rodu.

Bezproblémové, pěkné dětství narušila v rodině až anorexie mojí prostřední sestry. Máma vůbec nereagovala na její stav, sestra vážila 29 kg v šestnácti letech. Život jí zachránil táta, odvezl ji na hraně života do Prahy k léčbě. Přežila, a nakonec se i vdala, měla tři děti. Bohužel dnes dvě z těchto dětí nežijí. Dvojčata kluci zemřeli po sobě, kolem třiceti let, jeden na epilepsii, druhý na zničená játra – oboje z přemíry alkoholu. Aby toho nebylo málo, nejmladší sestra má dvě děti a mladší její syn je schizofrenik v invalidním důchodu.

Já prošla, na přání táty, úspěšně strojní průmyslovkou, která se ale pro holky nehodí, nemají Bohem danou technickou seberealizaci kluků. Přepečlivě jsem si vedla celé čtyři roky všechny školní sešity, byly to hotové „knihy“, potřebné naléhavě dále pro práci v praxi, ve strojírenství. Nenahraditelné. Sestra s anorexií mi je odvezla do sběru. Záviděla mi maturitu. Podtrhla mi tím obě nohy. Pracovala jsem pak jako kreslička a učila se znova všechno z odborných knih. Nebavilo mě to.

Vdala jsem se za průmyslováka o dva roky staršího, upoutal mě jako malý černý bubeník naší školní kapely. Můj otec tohoto tehdy chudého, ale šikovného chlapce, nasměroval k policii, pro peníze. Chyba. Vystudoval tam sice i práva, ale naučil se tvrdosti v jednání. I v jednání se mnou.

Jednou jsem vyslovila touhu, toulat se vandrem a hrát na kytaru, manžel uměl hrát, já zpívala. Manžel se na mě hrubě obořil, co si to myslím. Ohromilo mě to. Byl to klíčový moment našeho vztahu, ale  já to tehdy nepostřehla. Zásadně rozdílný přístup k životu. Já přírodní typ, manžel městský.

Narodila se nám dcera. Obrovská radost trvala rok. Já se – po návratu do zaměstnání – zamilovávala do kolegů a manžel to vycítil. A rovnou začal s nevěrami se zpěvačkami kapel. Tolerovala jsem to a nevěděla, co s tím. Našla jsem pod matrací manželův návrh na rozvod. Reagovala jsem tím nejnešťastnějším způsobem. Vydupala jsem si další dítě. Jenže manžel s nevěrami pokračoval. Já nejedla, abych nebyla tlustá. Výsledkem byl nečekaný porod doma a v sedmém měsíci těhotenství. Byla jsem doma sama, jen s pětiletou dcerkou, a miminko, které jsem porodila, nežilo, mělo hluboko pod váhu. Mně se zbořil svět. Manžel vytáhl ihned návrh na rozvod. Padalo to na mě jako kamení. K rozvodu jsem ani nemusela, manžel to zařídil sám.

Teprve po roce od událostí jsem poznala deprese. Nespavost, těžké sny, strach z nehmatatelného, nesoustředěnost. Jeden z bratranců je pražský lékař. Dal mi diazepam, ten nejslabší, na noc. Bez léků to nejde, řekl. Pomohl, brala jsem ho asi rok. Ale chybělo mi s někým probrat zlé události, najít další cestu, poradit se. V té době, v r. 1982, nebylo ani vidu, ani slechu po psychologických terapiích. Obrátila jsem se na dalšího bratrance psychologa. Bohužel byl sám zrovna též rozvedený, nešťastný, nepraktický teoretik a napadlo ho kontroverzní řešení – začít žít my dva spolu. Já potřebovala nové živé dítě. S bratrancem to přece nelze. Okamžitě jsem věděla, že toto není cesta. Dala jsem inzeráty, dva tři vztahy byly k ničemu.

Bylo mi 30 let, nic před sebou.

Jednou mě kamarádi pozvali na poslední lyže na jaře. Já jela s dcerou, abychom si užily. Nějaké seznámení jsem vůbec nečekala. Cestou tam ležel v autobuse vzadu kluk a spal. V půli cesty se posadil. Já zírala. Nahlas mi cinklo u srdce. Byl to on. Vousatý Krakonoš. Popíjel rum a jedl cibuli a česnek. Celý týden na horách se mi vyhýbal. Byl o 5 let mladší, sportovec každým coulem. Doma jsem mu napsala dopis, žádná odezva. Teprve v létě jsem na fotbalovém zápase získala jeho příslib na rande. Běhal vytrvalostní běhy a 24 hodinové běhy – hrstka lidí z celé republiky se tím zabývá. Byl „železný“ muž. Jezdila jsem s ním a nakonec i pár tratí do 10 km uběhla, kvůli němu. Abych mu byla co nejblíže. Nikdo mi tohoto Krakonoše nedoporučoval. Ale já věděla své. Další léto jsme jeli na vandr. Přivezla jsem si těhotenství. Vzali jsme se, narodil se kluk a za rok další kluk, ten ani nebyl plánován. Byla jsem čtyři roky na krásné mateřské, bylo mi 38 let a na nervy jsem ani nevzpomněla.

Teprve v padesáti letech jsem zaznamenala nesoustředěnost, nespavost, deprese. Byla jsem mistrovou v továrně na automobilová skla. Obrovský tlak shora i zdola, tak příznačný pro dnešní dobu, mi připomenul moji slabší psychiku.

Bratranec lékař mi sice zase dal diazepam, ale řekl, že jsou nové moderní léky, které nezná, abych šla k odborníkovi. Doba se zcela změnila. Nové poradny psychologů a psychiatrů jedou naplno. Kdysi nebylo nic, dnes přemíra. Trvalo dlouho, než jsem si našla vůbec zlatou střední cestu mezi tolika možnostmi léčby. Dobrý psycholog účtuje vysoké ceny za každou hodinu. Psychiatr valí na pacienta množství léků bez důkladné diagnózy, bývá propojen s lékárnou a podle mě se všichni snaží prodat mnoho léčiv, jsou napojeni na lékárenské řetězce. Člověka by množství takové medikace úplně odrovnalo. Po několikaletém dohadování jsem našla i s psychiatrem rozumné řešení.

Hledala jsem i na internetu. Ten mi opravdu pomohl zorientovat se v široké dané problematice. Mezi mnoha jinými lékaři jsem oslovila na netu i dobrého homeopatika, který mi doporučil slabá, nenávyková homeopatika – a rada byla zcela zdarma. Užívám je dodnes. A našla jsem na netu dobrého neurologa a výbornou psycholožku.

Pochopila jsem postupně, že způsob života, způsob přemýšlení, chování a prožívání každého dne může kladně ovlivnit depresivní stavy. Krůček po krůčku. Nejsme na to zvyklí, s úsměvem zdravit, vybírat si dobře, pečlivě kamarády a věnovat jim potom svůj čas.

Rok mám pejska křížence. Je to moc milý společník, nikdy neublíží a musí se venčit. Mám sice zahradu, kde běhá, a přesto s ním jdu každý den za město, abych se i já prošla. Volím na prvním místě pohyb, jak doporučuje zmíněná výborná psycholožka. A zazpívám si nahlas, když není nikdo v doslechu. Ostatně, hudbu mám moc ráda a též si ji na netu večer vyhledávám.

Pozor – podstoupila jsem operaci žaludku v 58 letech a zjistila jsem, že každý zásah do zažívání má určitý vliv na psychiku –  u lidí se slabší psychikou zvláště. Pokud není operace nezbytně nutná, nedoporučuji se jí podrobovat.

Miluji jedinou vnučku od dcery – a ta mírně zdědila epilepsii (!) ze strany otce, mého zetě. Zase po jeho babičce! Je pod lékařskou kontrolou, ale mě toto doslova uzemnilo. Dlouho, dlouho jsem to vstřebávala. Jak je možné, že tolik psychických a nervových chorob se může soustředit v jedné jediné, mojí rodině.

Ještě jedna věc. Věřím v Boha. Nedovedu ho pojmenovat, vůbec nenavštěvuji náš evangelický kostel. Příčí se mi bohoslužba, nenaučili jsme se něco takového přijímat. A přesto věřím v morálku řízenou samotnou přírodou, v širokém měřítku vesmírem, Bohem. Tato víra nesvazuje, naopak osvobozuje. Trápí mě něco? Nerozumím snad nějakému zlému dění? Odložím to. Nechám to na Bohu. Nebýt jeho existence, mojí víry v existenci Pána Boha, nemohla bych život vůbec žít. Ano, a některé nepochopitelné věci se po čase samy osvětlily. Kdysi – i dnes. Alena Č.

do deprese a ven

Bavte se a sdílejte: