„Dobrý den. Paní doktorko velmi rád čtu Vaše články, čímž za ně velmi děkuji. Nyní jsem již v částečném inv. důchodu, z důvodů těžkých depresí. Myslím si že nejsem úplně blbej a blázen. Jenže jak se mám zbavit těch pocitů že mi někdo blízký zemře, a já zůstanu sám a potom prázdno. Omlouvám se ale tyto myšlenky nejde z hlavy vyhnat.“
To je starost, o které mi pan K.P. napsal sem na web do jedné diskuse. A o které mluvilo a mluví i spousta jiných lidí, s nimiž se setkávám coby psycholožka i coby „normální člověk“. Tak proto tenhle článek o tom, jak myslím, že bychom na ty nadměrné obavy mohli jít.
Vztahy, láska, blízcí lidé – když dojde na lámání chleba, je právě tohle naše téma číslo jedna. Bronnie Ware ve své knížce o umírajících lidech píše, že lidé před smrtí nejvíce řeší právě vztahy s druhými lidmi a svou úlohu v nich.
Podle Aristotela je člověk „zoon politikon“ – doslova společenský živočich.
Když budete ve vězení a budou vás chtít potrestat ještě víc, půjdete na samotku.
A zkuste si představit, jaké to je, když se ve třídě každý s někým baví, jenom vy nemáte s kým.
Prostě vztahy hrají v životě člověka jednu z hlavních rolí a tak se není čemu divit, že se o ně bojíme. Potažmo že se bojíme o lidi, s nimiž ty vztahy udržujeme.
Zásada č. 1:
Strach o blízké je normální.
***
Máme ale ještě (mimo jiné) jeden vztah, a to vztah ke smrti. Většinou se smrti bojíme, chápeme ji jako zlo a používáme různé psychické manévry, abychom se těch znepokojivých myšlenek aspoň na chvíli zbavili. Většinou si asi bereme na pomoc vytěsnění, popření, intelektualizaci (zde je článek o těchto psychických obranných mechanismech).
Jenže smrt nikdo z nás „neukecá“. Ani svou, ani smrt lidí, na nichž nám záleží. Takže ano – je potřeba přijmout, že smrt si pro mě a pro všechny lidi kolem, které znám i neznám, jednou přijde. V jakém pořadí to bude, to nechám na někom jiném.
Dříve se člověk se smrtí sžíval mnohem přirozeněji – jednak je to významné téma křesťanské víry (samozřejmě i jiných duchovních systémů), a pak také lidé obvykle umírali doma, takže každý člověk byl zpravidla několikrát během svého života svědkem konce člověka jiného.
V současné době je mezi lidem křesťanství i domácí umírání rozšířeno mnohem méně – chybí nám tahle „škola přirozeného cyklu života“. Je tedy těžší zaujmout ke smrti zdravý vztah. Těžší, ale i tak možné.
Zásada č. 2
Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.
***
A teď je tu ta obava, že když nám naši blízcí zemřou, zůstaneme sami a bude prázdno. Obava je to opět vrcholně pochopitelná, ovšem pokud v nás v úvahách o ní budou převládat emoce, nemáme šanci se nikam posunout. Naštěstí máme i jinou psychickou výbavu, než jen tu emoční. Myšlenkové procesy taky něco zmůžou a ty se pokusíme aktivovat teď:
Pokud svůj život takhle drasticky omezím – tedy že jeho náplň nebo význam tkví pouze ve vztahu k několika (například čtyřem) nejbližším lidem, pak je jasné, že jejich případnou ztrátou končím. Zbude jen prázdno.
Ovšem život nás všech toho v sobě skrývá mnohem víc. Když se o tomhle začnu s klientem bavit, vždycky dáme dohromady seznam mnoha dalších oblastí, na kterých mu také záleží. Pak vypadá to schématické vyjádření třeba takhle:
Vidíme, že „životní záběr“ je takhle mnohem větší, a zejména vidíme to, že když z něj zmizí jedna oblast, pořád tam toho ještě hodně zbývá. I k těm ostatním oblastem (které si každý může nadefinovat zcela jinak) máme totiž odpovědnost a můžeme v nich utvářet něco důležitého.
Je tedy potřeba najít sílu a říct si, že kdyby už došlo k tak nepravděpodobné a tragické události, která by mi vzala všechny nejdůležitější lidi mého života, tak mám ještě pořád „o co hrát“.
Některým, spíše racionálně založeným lidem, pak pomůže další úvaha, jež se týká posouzení pravděpodobnosti toho, že k takové události vůbec může dojít. Statistika pro rok 2013 například říká, že za celý rok 2013 zemřelo 1817 mužů a 913 žen ve věku 50 – 54 let, 134 žen a 388 mužů ve věku 30 – 34 let a celkem 37 dětí ve věku 10 – 14 let. To jsou údaje za celý rok pro celou Českou republiku. Většina lidí u nás umírá až ve vysokém věku. Obvykle přitom máme své nejbližší věkově různě rozprostřené a pravděpodobnost, že přijdeme o všechny, je proto extrémně malá.
Rozumová úvaha nás tedy dovede k dalším dvěma zásadám:
Zásada č. 3:
Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.
Zásada č. 4:
I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.
Pokud si chcete o tom přečíst něco víc, doporučuju vám knížku Člověk hledá smysl, kterou napsal Viktor E. Frankl – člověk, který prožil koncetráky a přišel v nich o mnoho.
A my už jdeme do finále.
Zásada č. 5:
Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.
Jak si už všimlo pár chytrých hlav, každý strach je nakonec redukovatelný na obavu, že něco nezvládnu. Při troše snahy a štěstí se vnitřní nastavení dospělého člověka nakonec poskládá tak, že si uvědomí, že prostě zvládne všechno. Neví zatím jak, ale prostě až to přijde, tak si poradí. Jako dosud vždy.
Výzva k akci (protože bez akce se nikdo ke zlepšení svých podmínek nedopracuje):
Nakreslete si nějaké podobné schéma, jaké je v tomto článku na ukázku – sestavte si náplň a smysl svého života. (Smysl ve Franklově pojetí – tedy ne to, jaký smysl má život pro mě, nýbrž jaký smysl já mohu dát svému životu.)
Shrnuto: Strach, který P.K. a jiní lidé popisují, je přirozený a ovšem také iracionální. Týká se situace, která velmi pravděpodobně nikdy nenastane, a předkládá nepravdivý závěr. Asi všechny nás podobná úvaha někdy během života napadne – je ale podstatné, jestli ji popřejeme trochu té zasloužené pozornosti nebo si z ní obsedantně uděláme každodenní téma. Ten nežádoucí jev nastane buď, když o tom budeme přemýšlet moc, a nebo, když budeme téma smrti popírat. Naopak zdravé vyrovnání se s touto závažnou úvahou probíhá dle mého názoru v krocích, které jsem v článku popsala a které tu ještě opakuju:
- Strach o blízké je normální.
- Smrt je přirozenou součástí života každého člověka.
- Pravděpodobnost, že přijdu o všechny blízké, je extrémně malá.
- I kdyby se to už nějakou obrovskou náhodou stalo, mám odpovědnost vůči dalším složkám svého života.
- Ať se mi stane v životě cokoli, zvládnu to.
***
Lidské vztahy jsou pro nás tak důležité právě proto, že si uvědomujeme, jak hrozné by bylo o ně přijít. Právě tenhle strach je mocným zdrojem jejich přitažlivosti a hloubky. A ten strach nám také říká, abychom si vztahů užívali a abychom je kultivovali, dokud máme tu možnost. Vezměme čas, který jsme doteď ztráceli nad nikam nevedoucími znepokojivými myšlenkami a investujme ho právě do užívání a kultivace vztahů, které nám stojí za to, abychom se o ně báli.
PhDr. Michaela Peterková
www.psyx.cz
PS. S obtěžujícími, stále se vtírajícími myšlenkami je to někdy těžké. Spolehlivou metodu (i když se musí trochu natrénovat, než se její funkce plně rozvine) je práce s pozorností – návod zde.
