Archiv rubriky: Duševní pohoda

O dechu

newsletter ze sprna 2019

Hezký den! Jak se Vám dnes dýchá?

A proč se tím vůbec zabývat? Dýchání je přece automatické a vzduchu si vážíme tak málo, že o ignorovaném člověku říkáme „On je pro mě vzduch“. (Napadá mě, že lidi z ponorek nebo Mezinárodní vesmírné stanice to neříkají, nebo jestli, tak v úplně opačném významu.) >>> Pokračování textu >>>

MUSÍM! NESMÍŠ! Aneb Jak na pořádný stres

(newsletter z května 2019)

„Jak to jako myslíš, že přijdeš pozdějc!? To nemyslíš vážně!“

„To je ale hrozný, zas ta kolona, já se zblázním!“

„Jestli se mi to zas nepovede, jsem fakt úplně k ničemu.“

Podobné myšlenky, ať už vyslovené nebo „jen“ myšlené, jsou vstupenkou do zóny úzkosti, nervů a nespokojenosti. Dám vám dnes návod, jak na ně.

Pokud chcete zažívat nespokojenost se sebou, druhými a světem kolem, jedna z nespolehlivějších
cest k ní je cesta nároků, nejlépe nároků přehnaných. Tyto nároky mají jednu společnou věc – obsahují nějaké to „musení„:

Já musím (v tomhle uspět, i kdyby nevímco)
Ty musíš (být doma, když já to chci)
On musí (vždycky pozdravit (i když mě přehlédne))
Ona musí (okamžitě a natrvalo zmizet) (bradavice)
Ono musí (být k sehnání) (máslo v akci)

My musíme (řešit všechno v klidu a s nadhledem)
Vy musíte (jednat s námi s patřičným respektem)
Oni musí (všechno zařídit k mé spokojenosti)

A jestli ne, tak to teda ne, to bude hrůza, konec, zblázním se.

I v úvodních výrocích je vždy nějaké to MUSÍ (nebo jeho siamské dvojče NESMÍ). Zkuste si je v nich najít, než budete číst dál.

Třeba takhle:

„Jak to jako myslíš, že přijdeš pozdějc!? To nemyslíš vážně!“ > Ty prostě musíš přijít normálně! / Nesmíš přijít později.

„To je ale hrozný, zas ta kolona, já se zblázním!“ > Ta kolona tady nesmí být! Mám přece nárok
projet plynule.

„Jestli se mi to zas nepovede, jsem fakt úplně k ničemu.“ > Musím to zvládnout, jinak jsem
k ničemu.

Všelijaká naše MUSÍ / NESMÍ se vztahují k nám samým, ke druhým lidem, nebo ke světu. Jsou
to přehnané požadavky a jejich splněním podmiňujeme svou existenci a spokojenost. Když je budete používat často a v řádné síle, pocítíte vlastní nedostatečnost, pohrdání druhými a naprostou nespokojenost se stavem věcí vezdejších.

Jenom bábovky, co to nevydrží a chtějí se cítit líp, změní tyto nároky na preference:

„Byla bych radši, kdybys přišel dřív, ale pokud to nejde, zařídím se podle toho.“

„Kolona, nepříjemná věc. Ještě že s sebou mám čtení, nějak to vydržím.“

„Udělám všechno pro to, aby se mi to povedlo. Když to nevyjde, naštve mě to, ale asi to nebude konec světa.“

A vůbec si hlídají, o čem všem si myslí, že to musí nebo nesmí být, protože toho je ve skutečnosti strašně málo.

Jsou i rozumná MUSÍM – Musím donést nemohoucí mámě oběd, Musím pozorně řídit, Nesmím krást šampony. Tyto rozumné příkazy/zákazy se týkají oblastí jako je přežití (sebe a druhu) a v té souvislosti
základních (skutečně jen základních) společenských norem.

Ale těmito nuancemi si nekomplikujte život, a pokud chcete v bahýnku nespokojenosti honit své pochodující nervy, cpěte MUSENÍ, kam to jen půjde – a ono to půjde 😉

Poslední květnový a důkladně zalitý pozdrav (spolu s pár odkazy níže) posílá

Michaela Peterková >>> Pokračování textu >>>

Mikrobiota a střevní mozek

(newsletter z května 2019)

Hezký den

– a hezký den komu všemu vlastně? Určitě Vašemu „já“, pak třeba ještě všem Vašim buňkám, které tvoří Vaše tělo a nejméně z části i to „já“, a abych na nikoho nezapomněla, tak přeju ještě hezký den všem hodným živým tvorům, které na Vás a ve Vás bydlí. Těmi myslím zejména bakterie na kůži a sliznicích. >>> Pokračování textu >>>

JAK MÍT VÍCE ŠTĚSTÍ – 4 pravidla

žraločí ploutve

Představte si, že se koupete v moři a najednou si všimnete zlověstných šedých ploutví, které se po hladině rychle blíží k vám. Kolem slyšíte křik, pak cítíte už jen strašnou bolest v noze a v panice se snažíte dostat ke břehu. Ani nevíte, jak se vám to nakonec povede. Z nohy vám crčí krev a půl dne vám ji pak spravují v místní nemocnici.

Rychle si odpovězte:
Považovali byste takovou událost za smůlu?

Možná si říkáte „Jasně, že by to byla smůla, co to je za hloupou otázku?“

Naštěstí se ale psychologům občas povede zjistit něco, co je v rozporu s běžným očekáváním. A to je i tento případ. Je totiž mnohem zajímavější považovat takovéto setkání se žralokem za štěstí.

Kdo má tento postoj (nebo se ho naučí), tomu se po stránce psychické pohody a využívání příležitostí daří mnohem lépe, než „smolařům“.

Psychologové jsou vážně ujetý, nemyslíte?

Jak brát kousanec od žraloka jako štěstí?

Třeba takhle:

„Uf, to jsem rád, že to odnesla jenom noha. Mohl mě sežrat!“

„Jsem ráda, že to nebylo nic horšího. Myslím, že spousta lidí byla mnohem víc zraněná, než já.“

„Jenom kousnutí do nohy? To je v případě žraloka obrovský štěstí! A mám co vyprávět kamarádům.“

Tito lidé říkají, že v dané situaci měli vlastně velké štěstí. Ne smůlu. Štěstí. A podle výzkumu jsou právě tohle lidé, kteří takzvaně mají štěstí častěji, než ostatní. Víc se jim daří, cestu jim kříží zajímavé příležitosti, jsou méně úzkostní a hodnotí se jako spokojenější.

Schopnost převést smůlu na štěstí je jednou z jejich schopností.

Anglický psycholog Richard Wiseman dělal na toto téma množství výzkumů, které shrnul ve své knize „The Luck Factor“ (česky bohužel nevyšla). Wiseman zkoumal, co dělají lidé, kteří takzvaně mají štěstí, jinak, než ti, co uvádějí, že štěstí nemají.

Za prvé: Lidé mající štěstí umí vidět či vytvářet situace, které jim mohou štěstí přinést.

Wiseman dal dobrovolníkům noviny a řekl jim, ať spočítají, kolik je v nich obrázků. Lidem považujícím se za smolaře to trvalo v průměru dvě minuty. Těm, kteří se označili za mající štěstí to trvalo jen pár vteřin.

Proč?

Šťastlivci si totiž všimli hned na druhé straně velkého nápisu „Už nepočítej. Je tady 43 obrázků.“ Smolaři si toho nevšimli a tam museli prolistovat celé noviny.

Ukázalo se, že příčinou je úzkostnost a napětí. Lidé, kteří se považují za smolaře, jsou totiž mnohem úzkostnější, než ti, co si myslí, že mají štěstí. A úzkost či napětí obracejí pozornost člověka dovnitř – tím pádem si nevšimne neočekávaných informací. Přehlédnou nápis v novinách, přeslechnou zajímavou informaci, nevšimnou si peněz ležících na chodníku.

Kdo je úzkostný, ten spotřebovává spoustu pozornosti na sebe. A pozornost je velmi omezená. Štěstí přitom vyžaduje „mít oči a uši otevřené“, abychom zaznamenali i to, co zrovna nečekáme. V tom pomáhá uvolněný duševní postoj.

Za druhé: Lidé mající štěstí záměrně narušují svou rutinu, aby se dostávali do nových situací.

Hledají stále nové cesty do práce, na společenských akcích se snaží mluvit ne pořád s těmi samými lidmi, hledají na zdánlivě známých místech nové rysy. (To chce opět velký stupeň duševní pohody, protože v nepohodě na takové věci člověku nezbývá energie ani zmíněná pozornost.)

Za třetí: Umějí převést smůlu na štěstí.

Viz příklad se žralokem. Ve smolných situacích si uvědomí, že snadno mohlo být ještě mnohem hůř, a jsou rádi, že nebylo. Měli vlastě velké štěstí. Umějí si také najít další pozitivní důsledky zdánlivé smůly – v nemocnici se seznámili se spoustou zajímavých lidí, mají zaručeně dobrý příběh pro večírky, mohou svůj příběh nebo fotky prodat novinám.

Za čtvrté: Vytvářejí si optimistické předpovědi do budoucna.

Jejich postoje a budoucí scénáře obsahují spíš úspěch, než neúspěch, spíš štěstí, než smůlu. A jak je dokázáno, člověk má tendenci směřovat k tomu, co si představuje (není to žádná magie, jen takzvané sebenaplňující se proroctví, dobře prozkoumaný psychologický fenomén).

Černá kočka vám nepřinese smůlu a ani rozšlápnutá psí hromádka vám nepřinese štěstí. O vlastním štěstí si často rozhodujeme sami.

Stačí dát se trochu do klidu, rozbíjet rutinu, měnit smůlu na štěstí a očekávat spíš to dobré.

 

 

PS. Vím, že spousta lidí zažívá v životě hrozné věci. Nechci proto nijak znevažovat tíživé události, ani naznačovat, že si za všechny může člověk sám. Někdy se okolnosti opravdu spiknou a kdyby dělal člověk nevím co, stejně se mu „smůla“ nevyhne. Chtěla jsem ovšem poukázat na fakt, že to, čemu se říká „štěstí“ a co máme tendenci považovat za osud nebo něco, co buď přijde, nebo ne, je často věc, kterou můžeme sami ovlivnit.

Žlutá sova – online programy proti úzkosti, napětí, depresi a nízkému sebevědomí

MENFIT – online test psychického zdraví, který se zvýšeně věnuje stresovým faktorům v životě. Chcete-li, OTESTUJTE si svou DUŠEVNÍ KONDICI! >>> Pokračování textu >>>

11 nejveselejších knížek

Veselé knížkyVe Zpravodaji z července 2015 jsme probírali úsměv a toto je seznam knížek, které u mě vyvolaly ten jediný pravý, duchennský úsměv v největší míře. Snad mezi nimi najdete nějakou, která se vám bude taky líbit (a kterou jste třeba i četli, mnohé tituly jsou hodně „provařené“). Pořadí jednotlivých knížek je zde čistě náhodné, podle toho, jak se mi knížky povedlo najít v knihovně:

saturnin obálkaZdeněk Jirotka: SATURNIN

Do poklidného života jednoho zabezpečeného třicátníka vstoupí nevyzpytatelný sluha jménem Saturnin a půvabná slečna Barbora. Když se jejich cesty sejdou spolu s chamtivou tetou Kateřinou, jejím povedeným synkem, rozšafným doktorem Vlachem a osobitým dědečkem v jednom domě, který je navíc povodní odříznutý od okolí, nastává spousta úsměvných situací. Saturnin je tuzemská klasika, která nemůže nepotěšit. Skvělá je rovněž audioverze knížky s předčítajícím Janem Hartlem, který si zaslouží šest hvězdiček z pěti.

Ukázka:

Hrál jsem s ní tři sety a všechny jsem prohrál. Nebylo mi to zrovna příjemné, ale utěšoval jsem se v duchu, že si bude myslit, že to dělám z galantnosti. Ona si to však kupodivu nemyslila a po hře mi řekla, že ještě neviděla, aby někdo forehand tloukl tak nemožně jako já. Ještě odmítavěji se vyjádřila o mém servisu. Pravila, že servíruju jako babička. Nemám rád, když se mladá dáma vyjadřuje podobným způsobem. Nesmíte si ovšem myslit, že jsem obhájcem společenských frází a lží a že by mi bylo milejší, kdybych po zápase, v němž jsem hrál úlohu téměř trapnou, slyšel říkat slečnu Barboru věty jako:
„Ó, hrajete překrásně! Již dávno jsem si tak nezahrála. Hrajete tenis rád?“
To bych si tedy rozhodně nepřál, ale není přece potřebí používat takových periferních obratů: „Servírujete jako babička.“ Jsem rád, jsou-li lidé upřímní, ale to neznamená, že mají mluvit takovým způsobem. Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: „Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat.“ A je to.

A ještě jedna (o snaze postavit na nohy dědečka spadnuvšího ze skalky):

Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: „Táhněte vzhůru!“, doktor Vlach na ně volal: „Táhněte vpravo!“ a dědeček řval: „Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!“

 

Stopařův průvodce - knížkaDouglas Adams: STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

Planeta Země končí, protože i když je to vcelku bezvýznamný vesmírný kamínek, ke své smůle překáží při stavbě mezigalaktické dálnice. Pozemšťan Artur Dent se proto spolu se svým zkušeným vesmírným průvodcem Fordem Prefectem ocitá jako stopař ve vesmíru. I když třeba nemáte rádi sci-fi, udělejte výjimku. Že byste tím potěšili depresivní počítač jménem Marvin, to se vám asi nepovede, zato ale potkáte různé mimozemské postavy, které vám určitě připomenou někoho pozemského. Stopař se vyznačuje jedinou chybou: má pět dílů a to je hrozně málo.

Ukázky:

„… Proto je za prezidenta galaxie vždy vybírán kontroverzní typ – provokativní a zároveň fascinující postava. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž od ní odvracet pozornost.“

***

Syntetizér zkonstruovala a vyrobil společnost Sirius Cybernetics, o níž je známo, že její reklamační oddělení zabírá plochu všech hlavních pevnin na prvních třech planetách ve sluneční soustavě Siria Tau.

***

„Tak to jsi uvažoval správně. Zapnout nepravděpodobnostní pohod bez předchozího aktivování ochranných štítů… Zachránils nám život, chlapče, víš to?“
„To nestojí za řeč…“ bránil se Artur.
„Vážně?“ podivil se Zafod. „V tom případě už o tom nebudeme mluvit. Hej, počítači, naveď nás na přistání.“

***

„Dobré odpoledne, hoši.“
Hlas byl podivně povědomý a zároveň podivně cizí. Měl výrazně mateřsky panovačné zabarvení. Posádku oslovil právě v okamžiku, kdy dorazila k příklopu přetlakové komory, ústící na povrch planety.
Udiveně pohlédli jeden na druhého.
„Počítač,“ vysvětlil Zafod. „Přišel jsem na to, že má záložní osobnost pro případ nouze, tak mě napadlo, že by mohla být snesitelnější.“
„Máte před sebou první den na cizí planetě,“ pokračoval Eddie svým novým hlasem, „tak doufám, že jste všichni pěkně teple oblečeni. A ne abyste si hráli s nějakými ošklivými vyvalenými příšerami.“
Zafod netrpělivě zabubnoval prsty na příklop.
„To se mi nepovedlo,“ přiznával zkroušeně. „Logaritmické pravítko by asi bylo užitečnější.“
„Tak vy takhle!“ vyštěkl počítač. „Kdo to řekl?“
„Byl bys tak laskav a otevřel ten poklop, počítači?“ Zafod se usilovně snažil zachovat klid.
„Ať se přizná ten, kdo to řekl,“ odsekl počítač a zabouchl pár synapsí.
„Ach bóže,“ zamumlal Ford, opřel se o přetlakovou přepážku a začal počítat do deseti. Hrozně se bál, že rozumné formy života jednou zapomenou, jak se to dělá. Jedině schopností počítat mohou totiž lidé prokázat svou nezávislost na počítačích.

vejde a já - obálkaBetty MacDonaldová: VEJCE A JÁ

Autobiografické vzpomínky na to, jak se mladá žena vdá a svého manžela, tak, jak jí radila maminka, následuje i do horoucích pekel a dělá vše pro to, aby byl šťastný. Slepičí farma nebylo prostředí, kde by Betty chtěla žít, ale snažila se a líčí svou snahu zvládat samotu, svérázné sousedy Kettleyovy, kuřecí nemoci a jiné útrapy způsobem, který „pacientům chirurgických oddělení trhá stehy“, jak se kdosi vyjádřil.

Ukázka:

Pro případ, že by vám bylo divné, proč jsem [během dlouhých deštivých období] neuchopila dobrou knížku, nesedla si ke kamnům a nemedila si, musím vysvětlit, že Sporák – to bylo jako vlastní jméno – neměl nic z tepla a z přátelských vlastností, obvykle spojovaných s tímto pojmem.

Především byl strašlivě starý a právě tak jako někteří přestárlí, ohavní starci měl pevnou kostru, byl chamtivý a neměl vůbec žádný smysl pro spolupráci ani lásku k bližnímu. Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit Sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.

Naštípala jsem loučky tenounké jako vlásek a nacpala jsem mu je do bachratého břicha, ale Sporák ani neškytl a ani jednou teple nevydechl. Když jsem ale otevřela dvířka, byly třísky vyhořelé a zůstala z nich jenom trocha teplého popela. Bylo to zrovna tak záhadné jako ta dívka ze střední školy, co spořádala neuvěřitelná množství jídla a vůbec nebylo patrné, že by žvýkala nebo polykala.

Ale navzdory veškeré logice Sporák dokázal vařit. Vždycky mě to příjemně překvapilo, i když jsem se nakonec naučila neběhat dozadu ke dveřím a neřvat hystericky na Boba, tiše a spořádaně pracujícího: „Ta voda se doopravdy vaří!“, což jsem činívala víc než stokrát na začátku, když jsem byla svědkem tohoto zázraku.

***

Když k nám ty krávy vtrhly asi po desáté, zahnal je Bob nazpátek a přiletěl ke Kettlům a dožadoval se okamžité nápravy. Pádnost a vážnost jeho vstupu byla poněkud narušena skutečností, že když došel k verandě, ocitl se tváří v tvář paní Kettlové, pohodlně usazené na otevřeném záchodku a začtené do katalogu firmy Sears a Roebuck; a namísto aby se spěšně a zmateně odklidila, nejen zůstala, kde byla a jak byla, ale živě se účastnila rozhovoru, jenž následoval.

Velice zrozpačitělý Bob se otočil zády, nicméně však se jal hájit své zájmy.

betty 2 - obálkaBetty MacDonaldová: CO ŽIVOT DAL A VZAL >>> Pokračování textu >>>

Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí (recenze)

Paul Watzlawick - Úvod do neštěstíTento titul je chytrým antinávodem pro ty, kterým otevřeně svépomocná literatura nestačí.

V předmluvě Paul Watzlawick vysvětluje, že a proč člověk nestojí o to, aby byl šťastný, ba že je to dokonce stav navýsost nežádoucí. „Světu je třeba bezodkladně hodit záchranný kruh, jinak se utopí v záplavě návodů na štěstí“ – Watzlawick po nás tedy vrhá tuto příručkou, s jejíž pomocí, jak doufá, se zvládneme zneurotizovat už úplně všichni.

V jednotlivých kapitolách nacházíme tipy, jak při hledání vlastního neštěstí postupovat. Začíná se povýšením vlastního názoru na náboženství, dále neškodí trochu si zidealizovat minulost a ulpívat v ní a dokola opakovat dříve selhavší řešení. Můžeme konstruovat nejrůznější vysvětlení pro nejrůznější podněty a jednat nikoli na základě reality, ale právě těchto vysvětlení. Dalším z arzenálu k neštěstí vedoucích prostředků je staré známé vyhýbavé chování. Velmi inspirativní je kapitola pojednávající o věcné a vztahové úrovni komunikaci; promíšením těchto úrovní spolehlivě dosáhneme ostré výměny názorů se svým protějškem. Pak také můžeme dát druhému zdánlivě na výběr ze dvou alternativ, abychom následně, ať druhý zvolí kteroukoli, jeho volbu napadli jako právě tu špatnou. A na poli vztahů se pokračuje – může nám být divné, proč by nás měl mít ten druhý rád; zkusme po něm chtít, aby byl „sám od sebe takový, jakého ho chceme“, případně rovnou a jednoduše, aby byl spontánní. Ke konci se můžeme inspirovat pojednáním o matematické teorii her a její aplikace v mezilidských vztazích.

V knížce najdeme mnoho metafor, nadsázky a ironie a mezi tím občas vyplouvá i cosi pravděpodobně seriózně míněného. Ovšem čtenář musí být (minimálně při prvním kontaktu s knížkou) stále ve střehu – nebo ještě lépe ve stavu „flow“ – aby kontinuitu čteného textu udržel a správně jej interpretoval. Není to tedy čtení například do čekárny k lékaři, kde je značná část pozornosti spotřebovávána dozorováním své pozice v bacily protkaném chumlu spoluobčanů (moje osobní zkušenost).

Watzlawickovu publikaci určitě docení odborníci na duševní zdraví i psychologií či životem poznamenaná veřejnost. Sympaticky kapesní knížka přináší v podstatě výčet neurotických příznaků a akcí, ovšem činí tak ve formě vtipné, (tudíž) inteligentní a nepatetické. A právě v této formě se nachází potenciál oslovit ty, kteří návodům typu ‚Jak být takový a nebýt onaký‘ a ‚Jak se zbavit toho a získat tamto‘ odolávají. Na rozdíl od nich se tady často usmějeme, vesele i smutně, a hlavně sami sobě.

Není pochyb, že Watzlawick věděl, proč a o čem píše, což zdaleka není samozřejmost. Vnímáme autorův filozoficko-literární rozhled a oceníme hravou formu. Je třeba zmínit i krásnou češtinu překladatele díla Zbyňka Vybírala. Úvod do neštěstí je mentální stimulací i čtenářským požitkem.

Paul Watzlawick: Úvod do neštěstí. Portál, Praha 2010.

PhDr. Michaela Peterková
Vyšlo v Psychologii Dnes 2010.

Ničíte si život musturbací?

Je libo úzkost, nespokojenost, mindráky a depresi? Se sexem to nemá nic společného:) Musturbace je od anglického slova MUST, muset. Jde o to, že si příliš často říkáme „musím“, případně „měl/a bych“ a jejich záporné varianty:

„Musím být nejlepší.“
„Nesmím zklamat svůj tým.“
„Lidé si o mě nesmí myslet nic špatného.“
„Měla bych začít běhat.“
„Neměl bys být tak hloupý.“

Přizpůsobte si ty hlášky vlastní situaci a nad každou z nich okamžitě pocítíte ÚZKOST. Proč? Protože jsou to absolutní, nesmyslné nebo nereálné požadavky. Člověk jim není schopný dostát. A ani není o co stát. Proč by si o mně někdo nemohl myslet něco špatného? Nikdo se nezalíbí všem. Jakým právem hodnotím druhého, že je hloupý (a požaduji po něm, aby nebyl)? Běhat? Proč?

Pokud už používat slovo „musím“ (které je důležité), dejte si k němu jasnou podmínku: Pokud chci vyhrát cenu pro zaměstnance roku, musím být nejlepší v prodejích. Pokud chci zlepšit stav své tělesné schránky, začnu běhat.

Z některých absolutních požadavků udělejte preference: Budu rád/a, když lidi v týmu nezklamu, udělám pro to, co bude v mých silách, ale když to nevyjde, nezblázním se.

Dokud se věřilo, že masturbace je škodlivá, hrozilo se za ní peklem. Ovšem musturbace, to je skutečná cesta do pekel, vede k úzkosti a nespokojenosti a člověk si tak zažívá malé peklíčko ještě tady na Zemi.